Jsem křehká žena a můj vztah ke sportu je asi takový, že celkem bezpečně rozeznám fotbal od hokeje (v jednom se běhá s balonem po ledě a v druhém s pukem po trávě, ale nikdy nevím, který je který). Proto pro mě bylo poněkud nesnadným úkolem analyzovat knížku, co se jmenuje „Nejlepší sezona“ a na obálce má chlápka v dresu a s míčem v podpaží. Že se nejedná o sezonu módní ani plesovou, to mi bylo okamžitě jasné.

Tak dobře, pojďme na to. David Bochníček touto knihou debutuje, jak jsem pochopila. A nutno uznat, že to je debut pozoruhodný. Sepsal jakousi kroniku, koncipovanou jako blog přenesený na papír. Fotbalové zápasy v ní glosuje způsobem, jaký jsem dosud neviděla. Nachází totiž souvislosti s naprosto odlišnými sférami naší reality (a kolikrát i mimo naši realitu), až z toho jde hlava kolem. Tento barvitý seriál prokládá poučnými informacemi z historie sportu. Díky tomu jsem např. s úžasem zjistila, že v dávných dobách musely fotbalové týmy souhlasit s inkasovanými brankami. Pokud nesouhlasily, gól nemohl být uznán. Nevím, jak by to s podobným pravidlem fungovalo dnes. Patrně by všechna utkání končila 0:0. Podobně mě fascinovalo, jakým způsobem dokáže autor dostat do relace přihlouplé čutání s nesmírně zajímavými aktualitami z astronomie, opery, ekologie, politiky, ekonomie apod. Dospěla jsem k názoru, že Bochníček je patrně jakýsi renesanční filosof, co k nám prosákl odněkud z 15. století a dosud se skrýval světu. A když už jsme u slova „renesanční“, nutno dodat, že autor je podle nakladatelovy předmluvy osobností nadmíru renesanční. Jen považte: režisér a scénárista krátkých filmů, divadelní a televizní osvětlovač, milovník a výrobce vína, nadšený hudebník, útočník v malé kopané. A teď tedy ještě spisovatel.

Co se týče „kvality psaní“, tak stylistika není vůbec špatná, byť některá souvětí a slovní spojení působí poněkud šroubovaně až kostrbatě. Nemluvě o tom, že na jménech řady fotbalistů by si člověk zlámal jazyk – ale to není autorova vina. Jednotlivé glosy jsou svižné, ale občas trpí určitou nevyrovnaností – ty rozvláčnější (a utnuté fakt v hodině dvanácté) se střídají s těmi hodně stručnými a málo sdělnými (autor asi neměl náladu na psaní). Tento efekt je u časosběrných knih známou hrozbou a je potřeba se s ním porvat. Celkově ale umí „Nejlepší sezona“ zaujmout, chytit a nepustit. A čtenář ji odkládá s pocitem, že rozhodně nemarnil čas plytkými hloupostmi.

Plusy: především originální nápad, dále schopnost syntézy zdánlivě nesouvisejících témat, jejímž výsledkem je poutavé čtení. Ostatně, čtivost jako taková je další a nesmírně silnou předností knihy.

Mínusy: občas drhnoucí stylistika a taky chybějící, resp. jen velice lakonicky komentované některé ligové ročníky (čtenář se může cítit ochuzen).

Suma sumárum: výborný dárek pro všechny chlapy, které vzrušuje kopání do meruny. Zároveň to je knížka, kterou si s chutí přečte i žena, nemající k fotbalu nikterak pozitivní vztah.

Celkové hodnocení: 85 %