Mrazivý vítr vane z hor

Andy Wildwood: Vítr z hor

2019 Martin Koláček – E – knihy jedou, ISBN 978-80-7644-107-1, 978-80-7644-108-8, 978-80-7644-109-5 (dle formátu)

E-kniha A. Wildwooda „Vítr z hor“ náleží již podle titulní ilustrace do široké žánrové rodiny fantasy, která v posledních letech představuje na knižním trhu doslova záplavu. Vzhledem k tomu, že zcela objektivně existuje velice silný čtenářský segment, který tato díla sjíždí jedno za druhým, dá se říct, že autoři mají v případě dobře odvedené práce slušnou šanci oslovit početnou skupinu příznivců. 

Hned na úvod musím přiznat, že fantasy není mým šálkem kávy. Kdysi jsem zkoušela číst Tolkiena, ale jaksi to neklaplo, takže jsem nakonec vzala zavděk Jacksonovou filmovou verzí, která mě celkem bavila. Na generaci Tolkienových následovníků pohlížím ostražitě, už proto, že se v této objemné společnosti nachází mnoho plagiátorů bez vlastní invence. Ostatně, toto platí pro literaturu obecně.

Tolik na úvod. Při hodnocení předmětného titulu jsem se snažila odhlédnout od svých osobních sympatií a nastavit si maximálně objektivní přístup.

„Vítr z hor“ (prosím nezaměňovat s Cimrmanovým Vichrem z hor) je úvodní částí (patrně zamýšlené) série Ve válce s Příšerou. Již první stránky naznačily silnou inspiraci severskými hrdinskými eposy. Ve srovnání s třeba již zmíněným Tolkienem je duchovní rovina poněkud upozaděna, byť občas probublá do děje, aby poskytla vyšší smysl všemu tomu udatnému bojování (výrazněji až cca ve dvou třetinách – v zajateckém táboře, během mučení hlavního protagonisty, který měl již nakročeno do říše zemřelých). Závěrečný dialog Živy se Smrtí je jako vystřižený z řecké antické mytologie.

Atmosféra příběhu je soustředěna kolem chrabrých činů, čisté lásky, drsné krajiny a klíčového (a mnohokrát akcentovaného) fenoménu lidské svobody. Líčení oné drsné krajiny ve vazbě na tvrdé životní podmínky vnímá autor jako velice podstatné. Významným aspektem je temná, noirová nálada, načrtnutá s jistou dávkou vznešeného patosu. Příroda je divoká, vůle je nezlomná, odhodlání jde až za hranici sebeobětování. Na straně „zlých“ přívrženců Temnoty jsou coby ničivá zbraň použiti jacísi obludní humanoidi, nikoli nepodobní Tolkienovým skřetům. Nechybí vpravdě naturalistické scény (umučení Sala, zmasakrování nepřátelského oddílu v ruinách starobylého města), ovšem naturalismus je vydatně použit i při popisu sexuálních scén.

Dějová konfigurace působí po většině logicky. Za jediný výraznější lapsus považuji pouze skutečnost, že v horách je roztroušeno množství povstaleckých osad, kde si rebelové žijí nerušeně, pořádají svatby, oslavy, tancovačky – jak tohle mohou vládcové Temnoty tolerovat?

Ústředním motivem heroických příhod je milostný vztah hlavních hrdinů, prchlého otroka Jona a horalské dcery Ya-ny, která nejprve zachrání Jonovi život a pak sama padne do zajetí. Její nápadník se ji vypraví zachránit – doprovázen dvojicí věrných druhů. Jon vítězí silou, houževnatostí a sebezapřením, Ya-na dokáže obstát díky stejným vlastnostem, k nimž lze připočíst sklon k soucitné charitě. Je to vlastně taková pohádka pro větší děti, resp. i pro dospělé děti :). Sledujeme odvěký souboj dobra se zlem, dvou živlů, které jsou v této knize odděleny velice ostrou hranicí. Postavy jsou až na výjimky načrtnuty poměrně černobíle, což je pro daný druh románu typické. Hromadí se rány na těle i na duši, jež zatvrzují lidské srdce, ale uvnitř vždy zůstane dostatek citu.

Co se týče stylistiky: typická jsou dlouhá, košatá, epicky rozvláčná souvětí. Problémem je poměrně časté opakování stejných slov/slovních základů či stejných/podobných slovních spojení (např. na stranách 44 a 45 je v krátkém sledu 6 x použit slovní základ přídavného jména „tvrdý“, což mě teda fakt praštilo do očí). Takový jev mi vždycky evokuje slabší slovní zásobu, ovšem zbytek textu naopak prozrazuje vytříbený cit pro jazyk a výbor vhodných výrazů. Čili zmíněný nešvar přičítám spíše nedostatečně důkladné redakci.

Malá ukázka:

„Nahoře ve zdi je malé okénko, sloužící k větrání. Nahmatala židli, přistavila ji ke zdi, stoupla si na ni a snažila se najít okno. To se jí po chvíli podařilo, otevřela okenici a pokusila se oknem protáhnout. Ale nešlo to, okno bylo příliš malé.“

Co se týče redakce, tak to možná chtělo zapracovat také např. i na kombinaci spisovné mluvy (kterou občas zpestří nespisovné výrazy) s používáním vulgárních výrazů. Tento nedoraz přináší pozoruhodné formulace jako např. „je zde tma jak v prdeli“. Hlavně však neproběhla nesmírně důležitá a v podstatě nezbytná fáze opakovaného proškrtávání textu. Vyprávění je místy zbytečně nabobtnalé, popisné scény zabředají do rozvláčnosti s tendencí opakovat se.

Na druhou stranu je nutno vyzdvihnout nápadité výrazové prostředky, jimiž je text doslova protkán. Jeden příklad za všechny:

„Mlčela a přála si, aby ji to křeslo spolklo, teď hned ukončilo trápení jejího života a navždy se jí stalo hrobem...“

Vysoce hodnotím rovněž kvalitně provedenou korekturu, překlepy ani chyby jsem nenašla. Autor se dokázal vyhnout i logickým chybám, čímž projevil nesmírně potřebnou schopnost nezabloudit v husté spleti postav.

Pojďme na celkové zhodnocení.

Plusy: pěkný vypravěčský jazyk, nápadité formulační finesy, solidně vystavěná konstrukce děje, precizní jazyková korektura.

Mínusy: ne úplně důkladně provedená redakce (stylistické nedokonalosti), přílišná „ukecanost“ textu.

Sečteno podtrženo: snažila jsem se o objektivitu a potlačení svých žánrových preferencí. Knihu hodnotím jako rozhodně nadprůměrnou ukázku literatury svého druhu.

Děkuji autorovi za poskytnutí kopie jeho e-knihy za účelem vypracování recenze.

Celkové hodnocení: 70 %

Mám se dobře, což je dobře

Jiří Raichl: Mám se dobře, ale špatně to snáším

tofana 2020, ISBN 978-80-88318-09-5

Na novou knihu tohoto lehce utajeného autora jsem se velice těšila. Její titul vzbuzoval určité představy, co mohu očekávat, a vzhledem k páně spisovatelovým osvědčeným vypravěčským kvalitám jsem byla připravena na spoustu peprného až jízlivého humoru v situacích zdánlivě prozaického života.

Ale jak už to tak někdy bývá, mé očekávání se s realitou minulo skutečně velice. Soubor pěti povídek totiž dosavadní Raichlovu tvorbu obchází v řadě ohledů jakousi oklikou. Zaprvé výrazně vážnějším zabarvením. Za druhé tematickou jednotou – vypravujeme se do 50. a 60. let minulého století a na pozadí dramatických událostí sledujeme příběhy obyčejných lidí, které mají přesah do současnosti či nedávné minulosti. Čili dvě i více časových rovin s bravurně zvládnutým prolínáním s náležitou gradací. Za třetí: autor se čím dál více vzdaluje potřebě hodnotit chování a postoje svých postav, stejně jako transparentně akcentovat hlubší myšlenky skryté za prvním plánem – nechává na čtenáři, aby zaujal stanovisko a našel si mezi řádky to, co zaměstná jeho šedou kůru mozkovou.

Každá z povídek se vrací k určitým událostem či procesům doby bolševické diktatury: pracovním lágrům, kolektivizaci zemědělského venkova, srpnové invazi 1968, únorovému puči 1948 a násilnému paralyzování katolických klášterů. Hrdiny napínavých zápletek jsou jak jejich aktéři, tak naši současníci, kteří se k těmto příběhům nějakým způsobem namotají. Prožívají při tom chvíle krušné, dojemné, romantické, ale i humorné až sarkastické.

Kniha je psána Raichlovým nesmírně čtivým stylem. Děj odsýpá, čtenář se nenudí - tak trochu podobně, jako při sledování dobrého thrilleru v kině. Co mě rozhodně zaujalo ve srovnání s předchozími tituly tohoto spisovatele: další výrazný posun ve stylistice. V minulých textech měl ve snaze o originalitu občasnou tendenci sklouzávat k nepřirozeně šroubovaným formulacím nebo k poněkud krkolomnému výběru neobvyklých slov. Tomuto jevu se v nové knize již zcela vyhnul. Jazyk je pěkný, květnatý, slovní zásoba bohatá, a přitom vše působí zcela přirozeně.

Tento povídkový sborník má šanci zaujmout snad kohokoli. Inteligentní ženu (mezi něž se s dovolením počítám:-), milovníka literatury faktu, fanouška dobrodružné a napínavé literatury, ale i nevyhraněného čtenáře, jehož baví čtivé příběhy nepostrádající dobré koření včetně špetky tajemna.

Takže jak shrnout dojmy?

Plusy: zajímavé tematické zacílení, vybroušená stylistika, svižný, chytlavý vypravěčský styl, dramatické, ale i dojemné zápletky.

Mínusy: poněkud ubylo humoru, což je vzhledem ke zvolené tématice pochopitelné.

Sečteno, podtrženo: pěkná kniha, která (doufám) nezklame. Mě potěšila velice a hodnotím ji jako jeden z TOP literárních zážitků roku 2020.

Celkové hodnocení: 90 %

Oficiální anotace:

Máte rádi palačinky? Asi ano. A co takhle pavlišovský řízek? Možná taky.

Ne, nenechte se mýlit. Tahle kniha je všechno možné, jenom ne převlečená kuchařka. Najdete v ní rozmanitou pětici povídek, jejichž receptura obsahuje napětí, tajemno, romantiku, kousavý humor a leccos jiného.

V první z nich lehce podusíme samolibého prozaika, vmanipulovaného do záludné pasti. V další si smlsneme na bodrém penzistovi, jedoucím lokálkou z Opočna do Dobrušky, ovšem tahle banální projížďka se promění v pořádný mazec. Následně upečeme pletýnku (pardon, zápletku) volně inspirovanou kuriózními, leč vpravdě skutečnými událostmi ze srpna 1968. Pak už konečně dojde na ty slíbené palačinky, ale pozor! Jsou kořeněné zločinem. A ve finále budeme přizváni ke krkolomné horské túře do nitra melancholické samoty vápencových štítů. Naší společností bude dvojice alpinistů, provázaných dávnými vzpomínkami se zatraceně hořkou příchutí.

Všechny příběhy jsou uhněteny v díži historického koloritu totalitního režimu padesátých a šedesátých let dvacátého století. Na pozadí „velkých dějin“ se odvíjejí pohnuté osudy (zdánlivě) obyčejných lidí, hledajících cestu k prostému lidskému štěstí. Tedy k lásce, porozumění a pocitu, že alespoň něco má hodnotu a smysl.

Znepokojivá kniha o znepokojivých věcech

Klára Vlasáková: Praskliny Listen 2020, ISBN 978-80-242-6625-1

Z vesmíru přiletí záhadný předmět tvaru koule, pronikne do zemské atmosféry a po přistání těsně nad povrchem planety ustrne ve stabilním stádiu levitace. Hm.

Rozhodně zajímavý nápad, který mi okamžitě připomněl magický realismus René Magritta. Upoutal mě natolik, že jsem se rozhodla Praskliny Kláry Vlasákové přečíst. Byla jsem totiž zvědavá, co se z toho vyvine. Zvědavost (až chorobná) je typicky ženská vlastnost a já se k ní hrdě hlásím.

Přiznám se, že fandím ženám–spisovatelkám. A hlavně těm českým. Obecně inklinuju k domácí literatuře - a poslední dobou čím dál víc. Právě tato kniha mě velice zaujala, a to z několika (možná trochu rozporuplných) důvodů, jež se níže pokusím definovat.

Nejprve lehce nastíním, o čem to vlastně je. Výše zmíněné kosmické těleso vyvolá v obyvatelstvu reakce, jejichž společným jmenovatelem je jakési pochopitelné znepokojení. Začnou se nám tam rojit figury příběhy, které autorka načrtla vcelku pozoruhodným způsobem. Někomu mohou připadat mělké nebo placaté, ovšem mně tato metoda nikterak nevadí. Ba právě naopak. Mám ráda kafkovskou neurčitost, neboť poskytuje kouzelný prostor k vlastní čtenářově projekci. Detailně popsaná postava, do jejíž expozice se už nevejde nic z mé vlastní fantazie, to mě fakt nebaví.

Z mého pohledu se tedy vyprávění pěkně rozběhlo, což bylo ještě umocněno chytlavým autorčiným stylem. Poselství, jež je za prvním plánem velice dobře viditelné, bych charakterizovala jako frustraci z odlidštěné civilizace. S tímto záměrem velice dobře souzní např. i označování některých postav nikoli jménem, nýbrž jejich rolí, čímž je zdůrazněno, že už jsou spíš součástkami v mechanismu, než lidmi z masa a kostí. Na čtenáře tak postupně padá čím dál intenzivnější nihilistická tíseň, když si tuto eskalující neživost současného světa naplno uvědomuje.

Zhruba ve čtvrtině knihy jsem si říkala, že je solidně nakročeno. A byla jsem nesmírně zvědavá, jak dokáže autorka příběh rozvinout a následně vygradovat. S každou další stránkou na mě doléhal sílící pocit, že se nadějný start víc a víc rozmělňuje v nicotě, důmyslně ukryté za efektní abstrakcí. Ta je sice vybroušena pěkným jazykem, ovšem výsledkem jsou nic neříkající obrazy.

Už dlouho před koncem mi začalo být jasné, že to celé nejspíš vyzní do prázdna. A tak tomu (alespoň dle mého dojmu) nakonec i bylo. Přesto jsem nebyla z knihy vůbec zklamaná. Zejména kvůli tomu, že podněcuje k popřemýšlení nad tím, jak vlastně žijeme, a kam směřuje naše civilizace. Každý si může odnést nějakou inspirativní myšlenku – byť i třeba jenom jednu – ale pořádnou. Stane-li se tak, je autorčin záměr naplněn.

Pojďme si to shrnout.

Plusy: zajímavý nápad, neotřelý styl, originální práce s češtinou, kafkovská neurčitost, inspirace k autonomnímu čtenářovu přemýšlení.

Mínusy: příběh po slibném začátku zadrhává a jeho efektní stylistika čím dál více postrádá obsažnost.

Sečteno, podtrženo: kniha ztrácí po slibném začátku dech, přesto není marná. Inspiruje k hlubšímu zamyšlení, což je vždycky dobře.

Celkové hodnocení: 80 %

Sonda do temných zákoutí duše

Mám za sebou několik recenzí v řadě, jež jsem věnovala knihám napsaným ženami. Abych nepropadla totálnímu genderovému vychýlení, sáhla jsem zase jednou po muži-spisovateli.

Nigredo je pseudonym odkazující na cosi temného či temně melancholického. Ještě depresivněji působí titul knihy (Mortificatio) skrývající ve svém slovním základu smrt. Ladí s tím i lehce noirový styl obálky, ale ne zas tak úplně: probleskující červeň jakoby narušuje onu plíživou temnotu. Aspoň takový byl můj první dojem.

Neřekla bych, že se jedná o morbidní příběh. A jestli ano, pak je to morbidita hodně svérázná, prošpikovaná ironickým sarkasmem, což je poloha, kterou miluju. Hlavními postavami komorního děje (dá-li se to tak nazvat) jsou Nick a Layla (nikoli partneři, nýbrž bratr a sestra), a my se na stránkách knihy probíráme psychologickou sondou do jejich zraněných a/nebo pokřivených duší. Toto schéma zavání náběhem na klišé, ovšem autor si s tímto úskalím poradil velice dobře. Zavádí nás do filosofických hlubin s takovou lehkostí, až z toho mrazí. Přesně v okamžiku, kdy čtenář ze všeho toho dekadentního nihilismu začne propadat skepsi, jukne na něj osten suchého humoru, který ho vrátí do hry.

Navzdory ich-formě (v podání obou protagonistů), která nesmírně oživuje vyprávění a čtenáře doslova vztahuje do děje a poutá k hlavním figurám, se mi kniha nelouskala snadno. Občas je však užitečné nahlédnout do díla, jež člověka přiměje ke zvolnění a zamyšlení. Třeba do tohoto originálně pojatého příběhu vykořeněnosti lidské duše.

Děj reprodukovat nebudu, abych zájemce nepřipravila o objevitelské zážitky, takže snad jen stručně k jeho konstrukci: páteří celé stavby je notoricky obehraná písnička rozvráceného rodinného zázemí, jež si pak s sebou neseme celý život ve formě více či méně fatální determinace. Každý ze sourozenců se s tímto „dědictvím“ vypořádává jinak. Postupně jsem mezi řádky vyčetla náznaky sdělení, že Nick se do své polohy vlastně stylizuje sám, jako by mu činilo radost ničit sám sebe a zarmucovat své okolí. Nebo se mu jednalo právě o to, aby zjistil, zda to vůbec bude někoho zarmucovat (?).

Pojďme na celkový dojem:

Plusy: originální přístup k tématu, vybroušený vypravěčský styl, precizní jazyková práce, chytlavé niterné sondy do duší protagonistů.

Mínus: přece jen hodně obehraný motiv „dědictví“ rozvráceného rodinného prostředí. Málem mě to odradilo od čtení, ale zpětně jsem ráda, že jsem u knihy vydržela až do konce.

Sečteno podtrženo: proč ne? Mortificatio rozhodně doporučuji jako svéráznou knihu napsanou neotřelým stylem nabitým sarkasmem a vzletnou fantazií.

Celkové hodnocení: 85 %

Osiánův kotlík je plný krásného čtení

Světlana Glaserová: Osiánův cestovní kotlík aneb s Kelty nejsou žerty ISBN 978-80-00-05605-0, Albatros 2020

Zaslechnu-li slovo „fantasy“, automaticky se oklepu hrůzou. Tato módní vlna, splachující nepovedeným vykrádáním motivů z Tolkiena (a dalších mistrů) dobrý vkus čtenářstva do nenávratna, mě už poněkud irituje. Jeden snaživec opisuje od druhého, čímž vznikají bizarní šílenosti, až se člověk diví, co všechno je možné otisknout. Nicméně skvělý dojem z předchozího titulu Světlany Glaserové (mám na mysli Trosečníka sibiřského) mě přiměl dát Osiánovi šanci. Už proto, že anotace i ohlasy dávaly tušit určitou odlišnost od tuctové produkce.

A nezmýlila jsem se. V první řadě oceňuji záměr posadit příběh do doby keltského osídlení našeho území. Díky tomu má kniha i nevtíravý edukativní rozměr: milou a poutavou formou nabízí představu (samozřejmě ovoněnou literární nadsázkou) o naší starodávné historii. A jak se říká, každý Čech má v sobě pár kapek keltské krve (stejně jako germánské atd :).

Zjednodušeně řečeno, paní Glaserová stvořila originální, barvitou variaci pohádky o Smolíčkovi. Tento zdánlivě banální syžet dokázala kouzelně oplodnit svou fantazií, čímž vzniklo dobrodružné vyprávění vtipně navlečené jako výlet současného chlapce do šera dávnověku (a jeho „příbuzného“ z oné doby zase opačným směrem do naší žhavé reality 21. století). Děj nebudu reprodukovat a pouze zmíním, že z nudných okovů výše zmíněné otřepané báchorky o neposlušném hošíkovi, jezinkách a zlatém paroží (třeba v unylé verzi Boženy Němcové) se autorka rozmáchla a vytvořila neskutečně zajímavou látku, od níž se čtenář neodtrhne, dokud neobrátí poslední stránku.

Paní Glaserová promyšleně pracuje s výrazovými prostředky, jimiž znamenitě osvěžuje příběh. Samozřejmostí je krásná práce s jazykem, kterou jsem ocenila již v Trosečníku sibiřském. Ovšem nejsilnější devízou knihy je její kouzelný duch, spojující v sobě to nejlepší ze světa bájí a pohádek. A protože je Osiánův kotlík napsán vpravdě inteligentně, tak se sice primárně jedná o dětskou knížku, ovšem s chutí si ji přečte i vnímavý a citlivý „dospělák“.

Pozoruhodné je i to, že si autorka svou knihu i sama ilustrovala. Dokazuje to šíři jejího tvůrčího potenciálu. Obrázky jsou to nevšední, sice ne úplně podle mého vkusu, ale to je věc subjektivní - hlavně když se líbí dětem, o čemž vůbec nepochybuju.

Plusy: v první řadě nápad, skvěle zpracovaný. Barvitý a napínavý děj, který chytne a nepustí. Tohle není jen tak ledajaká fantasy, tohle je „někde jinde“. Výborná práce s jazykem, kvalitně provedená redakce. A v neposlední řadě nevtíravý edukativní rozměr.

Mínusy: žádný zásadní mě nenapadá, akorát jsem měla v jednom momentě pocit, jestli autorce neutekla chybička v oslovení křestním jménem. Ale možná to byl záměr, který jsem jen nepochopila.

Suma sumárum: další důkaz o originalitě a vytříbeném mistrovství paní Glaserové. Po přečtení dvou jejích děl kvapem dospívám k přesvědčení, že je jedním z nejpozoruhodnějších současných českých literátů.

Celkové hodnocení: 95 %

Rozutíkané piruety

Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020, ISBN 978-80-7637-063-0)

Knížku jsem si přečetla na doporučení a popravdě řečeno dopředu vůbec netušila, co mě čeká. Musím přiznat, že jsem i navzdory nezvykle střídmě potištěným stránkám postupovala pomalu a s pocitem, že to nejspíš ani nedokážu dočíst. Divoce oscilující výsledné dojmy mě přiměly podrobit Baletky stručné reflexi.

Začnu autorčiným „rukopisem“. Svým způsobem mi připomněl Půjčovnu andělů od Blanky Fišerové – zase takové chaotické, rozhárané, těžko srozumitelné „nejasno“, v němž se člověk ztrácí a má problém udržet pozornost. Chápu, co tímhle autoři (resp. autorky) sledují: místo vyprávění příběhu touží projektovat své pocity, nálady, prostě kus svého nitra. Nic proti tomu, ovšem takto pojatá kniha se v extrémním případě stává málo sdělnou. A nedokáže-li se do ní čtenář náležitě vcítit, tak se s ní úplně mine. Nazvat Baletky románem je podle mě tedy chybné. Spíš je vidím jako hodně experimentální uměleckou reportáž, poskládanou coby změť jednotlivých střípků a výjevů.

Suma sumárum, forma mě spíše odrazovala. Do tohoto konstatování zahrnuji již zmíněné podivné grafické řešení, které mi opět připomnělo Půjčovnu andělů: skoro prázdné stránky s minimem textu. Ano, i tady chápu záměr, ale není mi blízký.

Dobře, přejděme k obsahu sdělení (byť sdělnou bych publikaci zrovna nenazvala, jak zmíněno výše). Nahlížíme v něm do hodně specifického světa umělecké branže, která klade na své protagonisty enormní nároky - fyzické i psychické. Zničující řeholi jsou podrobeny už docela malé holčičky, z nichž postupně vyrůstají rozličně deformované bytosti, jež se mnohdy cítí dobře (a sebejistě) pouze ve svém výjimečném světě. Jakmile tento bizarní kokon opustí, jsou konfrontovány s realitou, v níž se dost obtížně aklimatizují.

Jako žena jsem se pochopitelně do jejich emocí celkem hladce vciťovala. A nebylo mi v tom příjemně. Už proto, že moje matka za mlada snila o kariéře baletky (nevyšlo jí to) a zkoušela do tohoto oboru nasměrovat i mně (ani to jí naštěstí nevyšlo). Kniha mi rovněž navodila určité konotace s pozoruhodným filmem Black Swan (režie D. Aronofsky, 2010). Kdo ho neviděl, doporučuji. S Baletkami Miřenky Čechové má leccos společného.

Pojďme na plus-mínus zhodnocení:

Plusy: zajímavé téma, neotřelé zpracování a silné sdělení (sice těžko čitelné, ale přece).

Mínusy: těžko přijatelná forma, aspoň pro mě. Kniha je chaotická, nesouvislé, špatně srozumitelná. Rovněž grafické řešení vidím jako slabinu, byť autorce určitě připadá efektní.

Sečteno, podtrženo: chápu, že Baletky leckoho zaujmou. Stejně tak chápu, že je leckdo zavrhne. Zase jeden z nekonvenčních experimentů, jež vyvolávají nikoli průměrné, leč ostře hraniční dojmy.

Celkové hodnocení: 55 %

Vrány s přistřiženými křidélky

Petra Dvořáková: Vrány (Host 2020, ISBN 978-80-275-0144-1)

Po přečtení právem oceňované Dědiny (Host 2018) jsem byla velice zvědavá, s čím přijde Petra Dvořáková příště. Musím však přiznat, že Chirurg (Host 2019) znamenal určité zklamání. Sáhla jsem tedy po Vránách a pocit stagnace se potvrdil a prohloubil. I když: stagnace asi není výstižný termín. Přesnější by bylo přiznat, že jsem zavětřila vykalkulovanou snahu trefit se do vkusu pečlivě zvolené cílovky – a to za každou cenu. Že by autorka najela na bezpečnou a spolehlivou vlnu osvědčených schémat? Pokud ano, pak se sama sebe ptám, co ji k tomu vede. V tomhle totiž Petru Dvořákovou nepoznávám.

Rovněž „řemeslné zpracování“ Chirurga i Vrány evokuje dojem, jako by tyto knihy psal snad někdo jiný než ona. Jsou mírně řečeno nedopečené, se spoustou zbytečné vaty a stylistických nedokonalostí. Kam se poděla např. precizní práce s nářečím, která tak osvěžila Dědinu? Tento ústup lze vysvětlit nepochopitelně chvatným tempem produkce, motivovaným touhou uspokojit hladového konzumenta. Při takovém trendu nezbývá čas na to, aby si autorka s knížkou důkladně pohrála a náležitě ji vyladila.

O čem vlastně Vrány jsou? Vše se točí kolem hlavní hrdinky, kterou je dvanáctiletá Bára. Její otec je citově povrchní, někdy až surový. Matka se pro změnu shlíží v Bářině starší sestře a druhorozenou dceru odsouvá na vedlejší kolej. Máte pocit, že jste se s podobnou šablonou již setkali? No jistěže ano. A hned přichází šablona další: do školy nastoupí pohledný učitel, který začne dívenkám lámat srdce, Báru nevyjímaje. Ta ho zaujme svým výtvarným nadáním, což jí umožní vyhřívat se na výsluní jeho přízně.

Příběh se odvíjí odnikud nikam, jeho výstavba je nijaká. Náročnější čtenář si brzy klade otázku, o čem že to vlastně je. A proč by to vůbec měl číst. Rovněž nechápe, jak s celým příběhem souvisejí ony vrány, které vlétly do titulu a motají se i ve zmatených a nepochopitelných předělových „fantaziích“.

Autorka se prostě pokusila vytvořit působivou a rádoby oduševnělou kompozici, ale zůstalo pouze u záměru. Zacílení do objemného „bazénu“ psychologických sond a hlubinných analýz narušeného rodinného prostředí je pochopitelně sázkou na jistotu, ovšem v tomto případě je výsledkem placatý a bezobsažný sotva-průměr.

Přejděme k souhrnnému hodnocení.

Plusy: nevím o žádném, snad kromě toho, že kniha není příliš tlustá, takže mě netrápila až tak dlouho.

Mínusy: v podstatě všechno. Vykalkulované zacílení tématu. Povrchní, nepřesvědčivé a nedůvěryhodné zpracování. Nevybroušená stylistika, neobratné formulace, nevalná dějová stavba.

Sečteno, podtrženo: Petra Dvořáková svým Vránám přistřihla křidélka. Bude-li v tomto duchu pokračovat, může se proměnit v celebritu bez opravdové kvality, kterými se to v našem uměleckém světě jenom hemží. A je to škoda, protože má rozhodně na víc.

Celkové hodnocení: 40 %

Prostor pro něco, možná i pro duši

Vlastina Kounická Svátková: Prostor pro duši

Ikony, hvězdy a hvězdičky přebohatého panteonu filmového a televizního nebe měly vždycky tendenci vetknout svou duchaplnost (často pouze iluzorní) do vlastní literární nebo výtvarné či jiné tvorby. Stává se, že tato snaha končí vskutku zdařilým počinem. Většina podobných pokusů však končí produktem buď průměrným, podivným, těžko pochopitelným, či dokonce katastrofálním.

Jednou z publikací, na niž se hodí charakteristika dle úvodní věty předchozího odstavce, je i zvláštní knížka Vlastiny Kounické Svátkové „Prostor pro duši“. Tato herečka slovenského původu, aktuálně žijící v Praze, se již před řadou let rozhodla zanechat svou stopu v pokladnici světového písemnictví a nespokojit se s věhlasem filmové a seriálové star. Jako každé (více či méně významné) celebritě ji cestu k cílové čtenářské skupině „umetl“ právě onen výše zmíněný věhlas. Pokud je takový opus vydán samonákladem (jako v tomto případě), vždy to vyvolává neodbytnou otázku: proč? Po kvalitních a nadějných rukopisech známých osobností přece nakladatelé sáhnou s chutí. A napumpují do nich vlastní zdroje – pochopitelně s vidinou bezproblémové návratnosti. Jde-li autor vlastní cestou, může to znamenat buď touhu po naprosté nezávislosti (a nechuť handrkovat se s redaktorem), nebo problematickou kvalitu jeho tvorby. Na druhou stranu: ani náhodou nehodlám souhlasit s názorem, že tržní úspěch či úroda ocenění z literárních soutěží jsou skutečným měřítkem kvality. Často to bývá spíše naopak: za touto slávou se mohou skrývat díla tuctové úrovně. A naopak malonákladové nezávislé publikace mohou být nesrovnatelně zajímavější.

V souvislosti s pečlivou projekcí image této knihy je nutno zmínit i grafické řešení obálky. Motivem titulní strany se autorka stylizuje do polohy hluboce senzitivní až éterické bytosti, navíc ještě v jakémsi nostalgickém oparu. Nakolik to odpovídá realitě, to nedovedu posoudit. Nakolik to odpovídá atmosféře knihy, to nechť posoudí každý čtenář sám. Na mě to v této souvislosti působilo spíš jako póza.

„Prostor pro duši“ vnímám jako těžko uchopitelnou zpověď na pomezí meditativní introspekce a syrového zobrazení životních kopanců. Čeho si na knize cením nejvíc, je otevřenost autorčina vypravěčského stylu. Nepochybuji, že způsob, jakým se na stránkách vyjádřila, má pro ni samotnou ohromnou cenu právě v té upřímnosti – a víceméně neřeší, jak to zapůsobí na čtenáře. Možná právě toto sympatické pohrdnutí vykalkulovaností, tak typickou pro mnohá ceněná díla současné české (a nejen české) literatury, je nejsilnější předností předmětné publikace. A paradoxně může právě přitáhnout zájem čtenářů, kteří se módní vlně programově vyhýbají.

Jako žena jsem knihu četla vybavena svým obvyklým přístupem, a sice abych si přečtené řádky nepřipustila příliš k tělu. Nebo je dokonce nenechala zalézt pod kůži. Díky tomu jsem si zachovala odstup a na konci mohla konstatovat zhruba toto: kdybych toto dílko minula, vůbec nic by se nestalo. Celé mi to přišlo poněkud zmatené a jaksi neuměle napsané. To bychom měli mínusy. A plusy již byly zmíněny výše: otevřenost ve vyjadřovacích prostředcích, odvaha jít vlastní cestou.

Celkově jsem si „Prostor pro duši“ zařadila do škatulky nepříliš zářivých výtvorů filmových hvězd.

Celkové hodnocení: 60 %

Láska mnoha odstínů, chutí a vůní

tofana 2019, ISBN 978-80-88318-07-1

obálka a ilustrace: Kateřina Vostrá

Psát hodnocení poezie, toť oříšek, aspoň tedy pro mě. Ironií osudu je to podruhé v relativně krátké době, co je mi souzeno splnit tento úkol. Nutno říci, že s potěšením, jakkoli to není snadné.

Hned v úvodu musím konstatovat, že oceňuji každého nakladatele, který investuje čas, energii a peníze do vydání básní. Historická období opěvující veršotepce jsou již dávno za námi. Dnes frčí zcela jiné žánry a poezie živoří na okraji zájmu čtenářské obce. Ale to je přirozený vývoj, nemá smysl nad ním hořekovat.

Knížka, které věnuji následující řádky, je sborníkem tvorby šesti autorů. A nutno říci, že to je skutečně „pestrá kompozice“, jak je slibována anotací. Jednotliví poetové nemají společného snad vůbec nic, tedy kromě vazby (občas poněkud kuriózní) na tematické zaměření sborníku. A tím je láska mnoha odstínů, chutí a vůní.

Vezmu je pěkně jednoho po druhém.

Mladá básnířka Ari Dvořáková rozhodně nešetří originalitou. Její maloformátové epigramy, které by jistě ocenil i Havlíček Borovský, dokážou rozesmát i pohladit. Kupříkladu mě pobavilo, jak nádherně dokáže tato dívka vyjádřit specifický druh lásky: lásku k jídlu.

Julie Dvorská je na rozdíl od ostatních tvůrců utajená, i co se týče ročníku narození. Soudě podle charakteru jejích strof se patrně jedná o mladší ženu, která však už má za sebe nějaké to „mužské“ zklamání. Tomu jako ne již zcela mladá žena dobře rozumím. Básnický jazyk je od předchozí autorky vzdálen tak jako Slunce od Pluta. Květnatá mluva, propisující do lyriky epické vyprávění (byť kolikrát prostřednictvím jen pár slov), určitě svědčí o talentu a předpokladech. Nicméně tato básnířka má před sebou ještě kus cesty (na niž znamenitě vstoupila) k vybroušení osobitého stylu.

Lukáš Krab je utajený nikoli v ročníku narození, nýbrž ve jméně. Jedná se o pseudonym - a popravdě docela vtipný. Jeho krátké básně ve vázaném verši mě naladily do pocitu určité paralely se starou čínskou poezií. Za mužským pseudonymem se možná skrývá žena, neb verše jsou psány z ženského pohledu – konkrétně z pozice velmi submisivní ženy. Krásný jazyk a ušlechtilost vyprávění je pro mě důkazem, že v podstatě o všem se dá psát vkusně a kultivovaně.

Bari Kin má nejrozmáchlejší sloh, kterým vyzpívává obdivuhodnou šíři prožitků a emocí. Právě její básně pro mě byly nejsložitější k uchopení. Jak snadné by bylo označit její výrazové prostředky za nabubřelé nebo přinejmenším pompézně vzletné! Ovšem při bližším ohledání jsem musela tento první dojem zavrhnout. Co já vím o jejím nitru? Co vím o tom, proč to či ono cítí právě tak, jak to popisuje? A to je na hodnocení poezie nejošidnější: dokázat si uchovat respekt k intimitě výpovědi. S odstupem času tedy musím uznat, že shledávám básně Bari Kin jako velice hluboké.

Jiřího Raichla, nakladatele a redaktora sborníku, znám z jeho prozaických prací. A soudě dle působivých výrazových prostředků, na nichž je založil, by mě v životě nenapadlo, že tenhle člověk dokáže napsat lepší báseň, než je nákupní seznam. Omyl! Jeho poetické vyjádření je zralé a nesmírně osobité. Stačí mu jen pár slov (pečlivě zvolených) k sugestivnímu vykreslení atmosféry či pocitu, přirozeně se přenášející na čtenáře. Úspornost jeho verbálního minimalismu mi připomněla Reynkův styl, byť jinak se jedná o dva naprosto odlišné básníky.

Jana Melicharová uzavírá sborník více než důstojně. Její příběhy ve verších voní laskavostí až starosvětskou. Je v nich ukryta prostá životní moudrost, která nám kolikrát uniká, zasuta pod nánosy rafinovaných a komplikovaných myšlenkových konstrukcí. Složitě hledáme skrytý smysl všeho možného, a přitom máme skutečnou krásu kolikrát přímo před očima – stačí je pouze otevřít.

Toť autoři – poetové. V souvislosti s tím, že se jedná o publikaci nádhernou i graficky, musím ocenit autorku obálky a ilustrací Kateřinu Vostrou. Dokázala se výtečně vcítit do básnické polohy jednotlivých pisatelů a stvořit rozmanitou mozaiku obrázků, skvěle korespondující s doprovázenými verši.

Přejděme k celkovému zhodnocení.

Plusy: v první řadě záměr sám o sobě (a jeho úspěšná realizace; sladit 6 různorodých osobností jistě není snadné), dále vysoká úroveň většiny básní a velice pěkné grafické provedení.

Mínusy: někteří z autorů by potřebovali na své poetice přece jen ještě zapracovat. Na druhou stranu: žádný učený z nebe nespadl.

Suma sumárum: gratuluju všem šesti poetům. Moc pěkný, hodnotný sborník.

Celkové hodnocení: 90 %

Není adopce jako adopce

Lisa Wingate: Než jsme byly tvoje

Ikar 2018, ISBN 978-80-249-3739-7

překlad Anna Křivánková

Lisa Wingate patří mezi významné a spolehlivé tvůrce bestsellerů. Jako bývalá novinářka má náležitě vytrénovaný instinkt pro chytlavá témata, která umí zpracovat nesmírně čtivým způsobem. Díky tomu jí padá do klína jedno významné ocenění za druhým.

Trhák „Než jsme byly tvoje“ (originál „Before We Were Yours“, 2017) je aktuálně jejím špičkovým majstrštykem. Za svou celosvětovou popularitu vděčí preciznímu zpracování příběhu, inspirovaného skutečnými událostmi.

Georgia Tannová, považovaná za průkopnickou osobnost v oblasti moderních adopcí, vedla v polovině 20. století sirotčinec s honosným názvem Tennessee Children´s Home Society. Jednalo se o krycí fasádu nechutného kšeftování s bílým masem. Za dobu svého působení „přemístila“ tato obchodnice přibližně pět tisíc dětí z rodin chudých do rodin majetných, samozřejmě nikoli zadarmo. Ve strašlivých podmínkách sirotčince zemřelo dalších nejméně pět set dětí a kojenců. To vše se dělo pod patronací politického machra E. H. Crumpa, který na podporu špinavého byznysu neváhal využít i městské strážníky v Memphisu.

Tyto události inspirovaly Lisu Wingate k sepsání románu, v němž líčí trpký osud pěti sourozenců Fossových, unesených za bílého dne. Modus operandi odpovídá reálným praktikám komanda Georgie Tannové, které využilo nepřítomnosti rodičů (otec odvezl matku do porodnice) a během jejich nepřítomnosti „ukradlo“ děti z obytné lodi, která byla domovem Fossových. Sirotčinec se pro ně stal pouhou přestupní stanicí na cestě k „adoptivním“ rodičům.

Dějová konstrukce je postavená na osvědčeném principu střídání dvou časových rovin. Jednou z nich je syrové a dojemné líčení dávných událostí. Tou druhou je žhavá současnost, v níž se privilegovaná dceruška z prestižní senátorské rodiny dozvídá díky náhodnému setkání s jistou seniorkou o temné rodinné historii. A začne ji rozkrývat.

Autorčin vypravěčský um je očividný. Zkušenosti z dob kariéry v žurnalistice nepřicházejí nazmar. Lisa Wingate nepodlehla pokušení splácat z námětu sladkobolně ufňukané sentimentální melodrama. Zápletku rozvíjí skoro až dokumentaristickým stylem. Začátek knihy je pojat jako poněkud rozvláčná introdukce, která mě však neodradila. A byla jsem odměněna strhujícím vyprávěním až k dramatickému vyvrcholení.

Kniha nepřináší žádnou kdovíjak hutnou potravu pro intelektuální prohloubení čtenářovo. Je to vlastně čtivá literární reportáž, upozorňující na neslavně proslulou kauzu, která pořádně zahýbala veřejným míněním.

Pojďme na shrnutí.

Plusy: v první řadě znamenité zpracování atraktivního námětu, stejně jako nepopiratelné vypravěčské dovednosti. Potěšila mě i schopnost neudělat z příběhu schematický nářek nad hnusnými parchanty.

Mínusy: snad jen rozbředlá introdukce. A pak hlavně (ale za to autorka nemůže) vysoká koncentrace stylistických neobratností, překlepů a hrubek v české verzi.

Sečteno, podtrženo: přečtení této knihy nebylo ztraceným časem. Dozvěděla jsem se díky ní o pozoruhodných událostech nedávné minulosti.

Celkové hodnocení: 85 %

Nejlepší sezona

David Bochníček: Nejlepší sezona

tofana 2019, ISBN 978-80-88318-08-8

Jsem křehká žena a můj vztah ke sportu je asi takový, že celkem bezpečně rozeznám fotbal od hokeje (v jednom se běhá s balonem po ledě a v druhém s pukem po trávě, ale nikdy nevím, který je který). Proto pro mě bylo poněkud nesnadným úkolem analyzovat knížku, co se jmenuje „Nejlepší sezona“ a na obálce má chlápka v dresu a s míčem v podpaží. Že se nejedná o sezonu módní ani plesovou, to mi bylo okamžitě jasné.

Tak dobře, pojďme na to. David Bochníček touto knihou debutuje, jak jsem pochopila. A nutno uznat, že to je debut pozoruhodný. Sepsal jakousi kroniku, koncipovanou jako blog přenesený na papír. Fotbalové zápasy v ní glosuje způsobem, jaký jsem dosud neviděla. Nachází totiž souvislosti s naprosto odlišnými sférami naší reality (a kolikrát i mimo naši realitu), až z toho jde hlava kolem. Tento barvitý seriál prokládá poučnými informacemi z historie sportu. Díky tomu jsem např. s úžasem zjistila, že v dávných dobách musely fotbalové týmy souhlasit s inkasovanými brankami. Pokud nesouhlasily, gól nemohl být uznán. Nevím, jak by to s podobným pravidlem fungovalo dnes. Patrně by všechna utkání končila 0:0. Podobně mě fascinovalo, jakým způsobem dokáže autor dostat do relace přihlouplé čutání s nesmírně zajímavými aktualitami z astronomie, opery, ekologie, politiky, ekonomie apod. Dospěla jsem k názoru, že Bochníček je patrně jakýsi renesanční filosof, co k nám prosákl odněkud z 15. století a dosud se skrýval světu. A když už jsme u slova „renesanční“, nutno dodat, že autor je podle nakladatelovy předmluvy osobností nadmíru renesanční. Jen považte: režisér a scénárista krátkých filmů, divadelní a televizní osvětlovač, milovník a výrobce vína, nadšený hudebník, útočník v malé kopané. A teď tedy ještě spisovatel.

Co se týče „kvality psaní“, tak stylistika není vůbec špatná, byť některá souvětí a slovní spojení působí poněkud šroubovaně až kostrbatě. Nemluvě o tom, že na jménech řady fotbalistů by si člověk zlámal jazyk – ale to není autorova vina. Jednotlivé glosy jsou svižné, ale občas trpí určitou nevyrovnaností – ty rozvláčnější (a utnuté fakt v hodině dvanácté) se střídají s těmi hodně stručnými a málo sdělnými (autor asi neměl náladu na psaní). Tento efekt je u časosběrných knih známou hrozbou a je potřeba se s ním porvat. Celkově ale umí „Nejlepší sezona“ zaujmout, chytit a nepustit. A čtenář ji odkládá s pocitem, že rozhodně nemarnil čas plytkými hloupostmi.

Plusy: především originální nápad, dále schopnost syntézy zdánlivě nesouvisejících témat, jejímž výsledkem je poutavé čtení. Ostatně, čtivost jako taková je další a nesmírně silnou předností knihy.

Mínusy: občas drhnoucí stylistika a taky chybějící, resp. jen velice lakonicky komentované některé ligové ročníky (čtenář se může cítit ochuzen).

Suma sumárum: výborný dárek pro všechny chlapy, které vzrušuje kopání do meruny. Zároveň to je knížka, kterou si s chutí přečte i žena, nemající k fotbalu nikterak pozitivní vztah.

Celkové hodnocení: 85 %

Solidně umotané vlákno

Jiří Raichl: Tenčí než vlákno pavučiny

tofana 2019, ISBN 978-80-907178-8-6

Na třetí knihu tohoto nenápadného a skromně „zalezlého“ autora jsem se fakt těšila, protože mě hlavně zajímalo, s čím přijde teď a zda aspoň trochu solidně naváže na předchozí pozoruhodné kousky. A musím říct, že mě nezklamal. Podle mého názoru posunul touto novinkou kvalitu tvorby zase o krůček výš.

„Tenčí než vlákno pavučiny“ je sborník pěti kratších próz (povídek), zakončený rozměrnější titulní prózou, která formátem odpovídá novele, šíří záběru odpovídá románu, a vypravěčským pojetím je tak něco mezi. Ale vezměme to popořadě.

Nejprve ke zmíněným pěti povídkám: jsou tematicky tak rozdílné, že už to snad ani víc nejde. Autor tak dal jasně najevo, že ani nezamýšlel postavit soubor na nějaké jednotící linii. Místo toho poskládal pořádně rozmanitou mozaiku. Protagonisté příběhů tvoří pestrou směsici. Například spisovatel, okolnostmi vtažený do víru lehce mysteriózního krimi-thrilleru, v němž mu ve finále půjde o život. Jindy zas poněkud jednoduchý dělník, konfrontovaný ubohou realitou zpackaného života – a jak z toho ven? Jak jinak než dost bizarně. Dalším „hrdinou“ je lehkomyslný venkovský plejboj, jemuž zbabělost brání ukončit vztah s nemilovanou přítelkyní. A zadělá si tím na malér. Zcela jinou sortu zastupuje chladnokrevný gauner, snažící se protlouct kulisami zhrouceného světa. A tomu všemu se totálně vymyká dvojice architektů, vzdálených časovou propastí čtyř století, kteří řeší totožnou záhadu při výstavbě, resp. rekonstrukci jednoho a toho samého kostela. Všechny povídky mají společného jmenovatele: Raichlův strhující vypravěčský styl. Na začátku je tajemství nebo jiná forma nejasna, a toto se postupně rozplétá až k pointě, která je buď překvapivá nebo bláznivá nebo oboje. Výsledkem je čtenář, který se nemůže od knihy odtrhnout, dokud to nedočte.

Tak, a teď k avizované rozsáhlejší titulní próze. V ní autor vkročil na tenký led projekce z ženské perspektivy. Jinými slovy, znovu použil ich-formu, ovšem tentokrát není vypravěčem muž, nýbrž žena. A musím říct, že jsem chvílemi žasla před jeho schopností vcítit se do holčičího myšlení a prožívání. Hrdinka příběhu, záměrně bezejmenná (ano, ani jedinkrát se v knize nedozvíme její jméno), prožívá celou řadu situací, které většina z nás dobře zná. A velice trefně, otevřeně a pěkně bez obalu je glosuje (a mužskou polovinu lidstva při tom vůbec nešetří). Kostra děje drží pěkně pohromadě, vyztužena železnou logikou. Když už to vypadá, že poněkud excentrická love story, tvořící první plán, spěje k obligátně rozmělněnému vyvrcholení, přijde dramatický zvrat … ale dál už nebudu ani naznačovat, přečtěte si to sami :).

Čtivost knihy je umíchána především ze směsi humoru ostrého jak břitva, přecházejícího z laskavé shovívavosti až do kousavě ironického sarkasmu, a promyšleně dávkovaného napětí, ochuceného kořením tajemna s prvky šibalské paranormality. To vše je zapečeno obratnou stylistikou, postavenou na hravé práci s češtinou, podpořené nadprůměrně bohatou slovní zásobou. Díky této dobré řemeslné práci jsou Raichlovy knihy nebezpečně chytlavé – umí pobavit, napnout i přimět k zamyšlení.

Dobrá, přejděme ke shrnutí dojmů.

Plusy: podmanivá čtivost, dynamický vypravěčský styl, promyšlená dějová stavba, provokativní myšlenková bohatost, velmi dobrá práce s češtinou.

Mínusy: příliš stručné nebo chybějící popisy prostředí a vzhledu postav. Já osobně to za mínus úplně nepovažuju, naopak, vnímám to jako určitou inspiraci kafkovskou neurčitostí, ovšem některým čtenářům může výpravnost chybět.

Sečteno, podtrženo: autor zase posunul laťku o něco výš. O důvod víc litovat, že publikuje pouze pro úzký okruh příznivců, pročež zůstává širší čtenářské obci prakticky neznámý.

Celkové hodnocení: 95 %

Magické hledání vlastní cesty

Mirek Vostrý: Noční výpravčí

tofana 2018, ISBN: 978-80-907178-1-7

Povídková knížka Noční výpravčí je jedním z dvojice současně vydaných debutů Mirka Vostrého. Publikace mě poměrně dost zaujala, a to z více důvodů, pročež jsem se rozhodla podívat se na ni optikou této krátké recenze.

První, co mě zaujalo: kniha vydána samonákladem, v minimalistickém počtu výtisků. Důvod je jasný: autor nenašel publishera, který by ho jako „neznámého“ a „nezavedeného“ zařadil do edičního plánu. Jakkoli to chápu (obchodní hledisko je rozhodující), v tomto případě je to docela škoda.

Druhé, co mě zaujalo: pan Vostrý neváhal vykročit vlastní cestou, aniž by se pokusil vměstnat své psaní do některé z módních a žádaných žánrových škatulek. Všude kolem mě samé fantasy a samé psychologické thrillery s romantickými motivy – a ejhle: cosi naprosto jiného! V jedné z recenzí, věnovaných této knize, mě zaujalo konstatování, že Nočního výpravčího lze označit za magický realismus. Zajímavý postřeh, a je pravdou, že kupříkladu některý z krásných obrazů René Magritta si dovedu představit jako vhodnou ilustraci povídek pana Vostrého.

A třetí, co mě zaujalo: na to, že se jedná o debut, je to poměrně zralé čtivo, které se tváří, že dobře ví, co chce. Což není zas tak obvyklé.

Povídek je celkem pět, vezměme je jednu po druhé:

Nejdůležitější schůzka je příběhem plným protikladů. Na jednu stranu nesmírně citlivé, až subtilní pohlazení po duši, a na straně druhé nemilosrdný krvák. Tento kontrast dodává ději úžasné napětí. A jeho vyústění, jakkoli předvídatelné, je prostě kouzelné.

Námět Padělatele novin působí tak trochu přitaženě za vlasy, přesto se to hezky čte. Líčení válečných událostí je syrové a vytváří dojem přitažlivé autenticity. Navíc vypravěčský jazyk vtáhne čtenáře do hry.

Moje pouť do Santiaga je typem povídky, kdy už po prvních pár stránkách víte, jak to dopadne, ale přesto vás to baví číst. Protože v tom je kus opravdické člověčiny. Zatímco předchozí příběh je vysloveně mužský, tak tohle je čtení, které chytne za srdíčko především ženu.

Souboj nad Sinají je zase o válčení, a tedy hlavně pro chlapy. Na můj vkus je děj možná až moc rozháraný, ovšem v závěru to všechno začne dostávat smysl.

Noční výpravčí (titulní opus) považuji za jednoznačně a opravdu s velkým náskokem nejlepší povídku sborníku. Zápletka, v níž se mísí tajemno s hluboce lidským motivem odpuštění, je nesmírně inteligentní a chytlavá. Příběh jsem zhltla doslova jedním dechem.

Mám-li se stručně zamyslet nad spisovatelským umem p. Vostrého jako takovým, pak nutno konstatovat, že vypravěčské dovednosti mu rozhodně nechybí. Hojně využívá přímou řeč a v ní nesmírně mazaně nasazuje hovorový jazyk, což dodává dialogům atraktivní přirozenost. Hovory místy drhnou a popisné pasáže jsou sem tam poněkud „ukecané“, ale to považuji za celkem snesitelnou vadu na kráse. Podstatná je pro mě totiž hodnota díla, tedy jeho myšlenkový náboj. A ten je nepopiratelný. Jakkoli jsem se při čtení dobře pobavila a často i příjemně napnula, za největší výhru považuji fakt, že ani pár týdnů po přelouskání knihy ji nedokážu dostat z hlavy.

Plusy: solidní vypravěčská výbava, nadstandardní myšlenková hloubka, pozoruhodná a neotřelá tématika. Odvaha jít vlastní cestou: to oceňují! A největším plusem je titulní povídka. Být i ty ostatní tak dobré, neváhám nad pěti hvězdičkami.

Mínusy: přece jen určité nedostatky v práci s přímou řečí a s popisnými a „vysvětlovacími“ pasážemi.

Sečteno, podtrženo: dobrá práce. Prostě fakt dobrá, poctivá literatura …

Celkové hodnocení: 85 %

Hlas kukačky

Hana Marie Körnerová: Hlas kukačky

Moravská bastei 2019, ISBN 978-80-243-8076-6

Zase jeden román, situovaný (především) do období 2. světové války – v posledních letech prožívá tato tématika renesanci. S příběhy v široké škále od dojáků až po drsné thrillery se roztrhl pytel.

V případě knihy H. M. Körnerové se jedná o rodinnou ságu, jedoucí ve dvou základních časových rovinách. Ta „starší“ představuje matku Irmu a její komplikované milostné vztahy v době zániku rakousko-uherské monarchie. Ta „mladší“, která však přichází na řadu jako první, reflektuje životní propletence jejích dcer v čase kolem Mnichovské dohody. Dějové momenty zmiňovat nebudu, abych nepřipravila čtenáře o zážitek.

Když jsem se konečně prokousala k závěru díla a mohla jej s úlevou odložit, došlo mi, že vlastně ani nedokážu pořádně pojmenovat, co jsem to vlastně četla. Byla to opravdu rodinná sága, jak naznačuji výše? Nebo romantické melodrama? Či válečný příběh s milostnou dějovou linkou? Anebo tohle všechno dohromady? (A ještě něco navíc …)

Těžko říct. Dojem byl jaksi rozporuplný. Kniha má nesporně zajímavý námět (byť nadmíru frekventovaný) a příběh nepostrádá sílu. Na druhou stranu mi to celé připadalo takové nedopečené. Čili úplně nelituju času stráveného čtením, ovšem kdyby se mi Hlas kukačky vyhnul, o nic závratného bych nepřišla.

Dlužno přiznat, že mi čtení hodně drhlo, a nakonec jsem se musela dokopat, abych knihu vůbec přelouskala celou. Proč? Začnu třeba hned prokresbou postav: je hodně šablonovitá, mj. v poměrně čitelném feministickém duchu. Muži jsou vypodobněni jako bezohlední sobci, ženy jako oběti jejich špatných vlastností. Další překážkou plynulé čtivosti bylo místy lehce chaotické střídání vypravěčů. Jaksi nepřesvědčivé mi připadalo i načrtnutí historických kulis – v případě událostí souvisejících s koncem 1. světové války bylo jaksi mlhavé. A v případě začátku války druhé zase připomínalo ducha odbojářských sloganů. Co mi ale vadilo fakt dost, je autorčina nepříliš bohatá slovní zásoba. Zde trochu selhala i práce redaktorská, protože nakladatel by neměl takový polotovar pustit do výroby.

Když po sobě čtu předchozí odstavce, působí na mě tato stručná analýza pořádně kriticky. Ano, může to být tím, že se mi v poslední době dostalo do ruky několik neobyčejně zajímavých literárních počinů, a to od autorů, kteří jsou v podstatě (téměř) neznámí a o nějakém uznání se už vůbec nedá mluvit. Na rozdíl od H. M. Körnerové. A tím spíš bych předpokládala hodnotnější věc.

Takže shrnutí …

Plusy: dobře zvolený námět, chytlavý příběh.

Mínusy: šablonovité postavy, nepříliš bohatá slovní zásoba, nepřesvědčivé kulisy, celková „nedodělanost“ knihy.

Sečteno, podtrženo: současným českým autorkám velice fandím, myslím, že to i tak nějak vyplývá ze skladby mých letošních recenzí, ovšem v tomto případě musím konstatovat, že jsem od knihy čekala poněkud víc.

Celkové hodnocení: 50 %

Bůh stvořil ženu

Marika Korcová: Milovat se

Tofana 2019, ISBN 978-80-88318-01-9 

Vydá-li dneska někdo básnickou sbírku (myslím jako knižně), musí být buď šílenec, nebo filantrop. Ideálně hodně zazobaný filantrop. Protože na současném knižním trhu si lze jen těžko představit problematičtější investici.

Ovšem literatura není pouze o penězích, že, páni nakladatelé. Nebo neměla by být. Na druhou stranu, každý správný producent se snaží zacílit na správnou (a pokud možno co nejperspektivnější) cílovku.

Ovšem: na jakou cílovku cíleně cílit s poezií? Toť otázka. O tom, že to není jednoduché, by mohla většina básníků vyprávět. Ve verších nebo bez nich.

Dobrá, pojďme ke knize jako takové. Nebo spíš knížce. Na necelých padesáti stránečkách se otevírá fascinující poetický svět hodně sebevědomé ženy – soudím tak podle toho, co píše. Svou obdivuhodnou virtuositu při hře na nástroj zvaný čeština přetavuje v básnické obrazy a obraty, které občas působí neučesaně, aby vzápětí našly logický svorník, jenž se sklene nad posledním dvouverším a dá všemu jasný smysl. Autorka Marika Korcová se nebojí poměrně značné otevřenosti v erotické oblasti, ovšem působí to vždy kultivovaně. Vášeň, s níž se obouvá do lechtivých strof, propůjčuje jejímu dílu strhující živelnost, jež čtenáře (v mém případě čtenářku) vtáhne do hry. A pak, že je poezie nezáživná! Nesmysl. Poezie umí vystavět stejně hutný příběh jako nějaký psychothriller, akorát na menším prostoru. A s mnohem působivějšími výrazovými prostředky.

Jako žena jsem se do těchto veršů vžila (spíš vcucla) tak snadno, až z toho lehce mrazilo. Mnohé z nich mi byly blízké i díky podobné zkušenosti z partnerských vztahů … To je to, co máme my ženy rády: knížky nejen číst, ale hlavně niterně prožít.

Svou tradiční metodu „vyhodnocení“ pomocí plusů a mínusů tentokrát vynechám, protože poezii vnímám jako žánr, který se poněkud vymyká analýzám, jimž lze podrobit prózu. Spokojím se se stručným závěrečným konstatováním, že sbírka Mariky Korcové mě potěšila, rozesmutnila, dojala, pobavila i vzrušila. To je emocí, co? A stačilo na to nějakých 40 stránek formátu A6.

Celkové hodnocení: 90 %

Jako návnadnou ukázku jsem vybrala jednu z těch cudnějších básní …

 

Bůh stvořil ženu

 

Jsem v pusté poušti pocítěná žízeň.

V úmorném horku Slunce žár.

Jsem ze snů tvých tvá éterická sklizeň.

Jsem Žena, které ty ses bál.

 

Jen pouhým sluchem neslyšená píseň,

jsem nerv jenž protne muži sval.

A v hrudi tvojí pocítěná tíseň,

jsem žebro, které Bůh ti vzal.

 

Radost i bolest, rajská píseň.

Bůh stvořil Ženu, když jsi spal.

Zlo číhá na horách

Michaela Klevisová: Sněžný měsíc

Motto 2019, EAN 9788026715641

Zase jedna knížka, která se mi dostala do ruky tak trochu náhodou. Půjčila jsem si ji jako oddechovku na dovolenou. Bylo to mé první „přímé“ setkání s touto autorkou detektivek a nebylo marné.

Úvod (poměrně rozsáhlý) mě poněkud zaskočil. Až jsem váhala, zda nemám nějak špatně nastavené očekávání. Předpokládala jsem krimipříběh, a ejhle, ono se to tvářilo jako vesnické melodrama. Introdukce to byla skutečně zodpovědně pojatá, s důkladností až puntičkářskou. V okamžiku, kdy už jsem zívala nudou a uvažovala o odložení knihy, začala se klubat zločinná zápletka a s ní role pro detektiva Bergmana. Tu pochopitelně líčit nebudu. Snad jen zmíním, že se lze těšit na nějaké ty vraždy, konkrétně realitních makléřek. Postupně se budou hezky klubat souvislosti … no prostě fabule je dobře vygradovaná a zpočátku suché vyprávění nabírá víc a víc na napínavosti.

Příběh rozhodně není žádné šablonovité krimi, byť určitým aspektům svého žánru pochopitelně neunikne (to ani nelze). Z druhého plánu silně vyvěrá závan environmentální zodpovědnosti, což je sice poněkud módní záležitost, ovšem to jí nic neubírá na důležitosti. Ostatně, právě kolem vztahu k přírodě a její ochraně (nebo naopak ničení) se roztočí zločinná linie románu.

A tak čtenář sleduje, jak ho autorka zaplétá do života beskydské dědiny, která se pokouší zachovat si tradiční ráz navzdory tomu, co nazýváme moderní dobou. Že to je marná snaha, snad ani nemusím zdůrazňovat. Podobný námět se v současné próze objevuje hojně. Aby ne, vždyť je nesmírně chytlavý, hlavně pro člověka uštvaného společností, která pulsuje čím dál zběsilejší rychlostí. Někdy se mi zdá, že svými životy letíme jako tryskáčem. Idylický obrázek horské krajiny, opepřené kouzlem roubených chalup, kde nikdo nikam nechvátá, je v takovém kontrastu rajskou hudbou.

Román se odehrává v drsném horském prostředí. Vzdáleně evokuje určitou provázanost s duchem severské krimi, ovšem v českém (resp. moravském) pojetí. Mám-li být upřímná, raději sáhnu třeba zrovna po Klevisové než po nějakém Nesbovi. Přece jen je mi o hodně bližší.

Dobře, pojďme na shrnutí.

Plusy: chytře vystavěná konstrukce, vypravěčský um, pěkně umotaná zápletka, gradující děj.

Mínusy: přece jen rozvláčná introdukce. Méně trpělivý čtenář by už knihu možná odložil.

Suma sumárum: na dovolenou je tato kniha jako dělaná, ale prvních sto stránek doporučuji odkroutit ještě doma.

Celkové hodnocení: 80 %

Kostelník vás napne, pobaví i pohladí

Mirek Vostrý: Kostelníkova závěť

tofana 2018, ISBN 978-80-907178-4-8

Mirek Vostrý je novým jménem mezi českými autory. Publikuje (zatím) pod hlavičkou vydavatelského labelu TOFANA, což není nic jiného než rodící se platforma pro nízkoobjemové samonáklady. Toť důvod, proč vám jeho jméno patrně mnoho neřekne, byť je to rozhodně pozoruhodný spisovatel.

Soudím tak z přečtení první jeho knihy, jež mi přišla do rukou. Nese název „Kostelníkova závěť“ a jedná se o sborník tří delších próz (formátem na rozhraní povídky a novely). Postupně se budu věnovat všem třem.

Úvodní a zároveň titulní příběh je postaven na atraktivní šabloně: chlápek z naší žhavé současnosti zakopne při náhodném výletu o poněkud záhadnou lokální tragédii. Protože je povahou zvídavý dobrodruh, začne pátrat po tajemných okolnostech, což ho přivede až k luštění zašifrovaných vzkazů apod. Za pomoci přítelkyně nakonec – ale to vlastně neprozradím. Povídka se mi celkem líbila, hezky se to četlo, děj plynul bez zádrhelů a hluchých míst. Jedině mě trochu mrzelo dost předvídatelné rozuzlení zápletky, jež působilo až pohádkově. Ale vlastně: proč ne? Pohádek není nikdy dost. A jsou roztomilé (tedy většinou).

Prostřední historku, nazvanou „Stopař“, považuju za nejzdařilejší z celé knihy. Je to vlastně detektivní thriller s prvky až špionážními. Autor zde osvědčil schopnost přizpůsobit tón vyprávění charakteru figury, která v dané pasáži dominuje a z jejíhož pohledu je text nasvícen (bodrý vyšetřovatel, podrážděný podezřelý, nervózní manipulátor …). Do děje, který získává hned od začátku pikantní náboj zdánlivé paranormality, posléze prolne (náhle a překvapivě) další časová rovina, která se s tou původní nakonec spojí a všechny dílečky skládanky do sebe pěkně zapadnou.

Poslední povídku, nazvanou „Krásný mrtvý kluk“, považuji za nejslabší z trojice a popravdě mi do sestavy příliš neseděla. Duchařské melodrama zacílené do oblasti YA? Proč? Ale přesto: není to vůbec špatně napsané, autor se opět prezentuje zdařilým vypravěčským stylem.

Tak jo. Pojďme na + -  analýzu.

Plusy: rozhodně vypravěčský um, schopnost zkonstruovat inteligentní zápletku a jakási zvláštní „příjemnost“, jež čiší z autorovy životní filosofie, propsané mezi řádky. Když jsem to četla, přišlo mi to chvílemi, jako bych hladila plyšáka. Knižní trh je nabušený tituly, v nichž to klokotá zákeřným zlem. Z knížek pana Vostrého probublává plyšové dobro a není to špatně.

Mínusy: občas až přílišná předvídatelnost. Neškodilo by nějaké to šokující rozuzlení. No, a za další mínus celkově považuji závěrečnou povídku. Místo ní se určitě dalo vybrat něco vhodnějšího.

Sečteno, podtrženo: ano! Kostelníkova závěť rozhodně stojí za přečtení. Ideální součást vybavení na dovolenou. Ale bacha: není to žádná lehká literatura, myšlenkové hnětení je místy až zatraceně plnohodnotné. Knížka totiž obsahuje jeden zásadní alergen: inteligenci.

Celkové hodnocení: 80 %

Tiché roky - dobře nebo špatně?

Alena Mornštajnová: Tiché roky

Host 2019, ISBN: 978-80-7577-911-3

Alena Mornštajnová, zřejmě nejzářivější hvězda současné české prózy (soudě alespoň podle čtenářských ohlasů), se v roce 2019 prezentovala novinkou „Tiché roky“. Po úspěchu románu Hana, který zaslouženě sklízí pochvalné komentáře ze všech stran, nastalo veliké očekávání, s čím přijde autorka teď.

Tiché roky jsou svým způsobem pokračováním osvědčeného schématu: rodinný příběh determinovaný překotným klokotáním moderních dějin. Na jevišti dominuje dvojice hlavních aktérů: otec Svatopluk a dcera Bohdana. Vyprávění běží ve dvou časově vzdálených liniích, lakonicky označených „Otec“ a „Dcera“. Jak se příběh odvíjí, víc a víc se objasňuje pouto, propojující obě dějové roviny. Vše směřuje k průsečíku rovnoběžek = rozkrytí rodinného tajemství (které v tomto vzorci samozřejmě nesmí chybět, jinak nelze zkonstruovat použitelnou pointu). Ze čtenářského hlediska je tato oblíbená šablona nesmírně chytlavá, o tom není sporu.

Takže další důkaz o nepopiratelném pisatelském umu paní autorky. Co se týče samotného děje, tak z něj jsem byla mírně rozpačitá. Čím dál víc ve mně narůstal pocit, že je to jakýsi kočkopes: jako kdyby se kniha snažila být intimní sondou do složitých rodinných vztahů, ale současně se mínila rozmáchnout do širšího dějinného kontextu, přičemž tentokrát se danou kompozici nepovedlo (na rozdíl od Hany) tak docela ukočírovat. Tato snaha pochytat mnoho zajíců najednou na mě působila sílícím dojmem nevyhraněnosti. Ne, že bych měla námitky proti experimentům, ovšem v tomto případě mi funkčnost daného rozmělnění příliš neseděla. Nepomohla ani tradičně kvalitní psychologická kresba postav, ani brilantní práce s jazykem. Nakonec jsem dospěla ke zjištění, že na mě celá dějová koncepce působí nevěrohodně. A pak už mě Tiché roky přestaly bavit.

Po dočtení románu jsem si položila otázku, zda to byl opravdu dobře využitý čas, věnovat se této knize. Nemohla jsem si pomoct: hlodala ve mně myšlenka, že A. Mornštajnová začíná žít z věhlasu a další tvorbu utváří dle oblíbené šablony tak, aby čtenáři dostali to, po čem prahnou, a v takovém balení, jež očekávají a jsou na ně zvyklí. Přitom se mi moc líbí, jak paní autorka píše! Opravdu vytříbené formulační dovednosti, vybroušená stylistika, pěkná čeština, promyšlená konstrukce zápletky … ale když to nakonec praskne jako mýdlová bublina, kam se poděl zážitek? Je to něco podobného, jako když má zpěvačka nádherný hlas, ale používá ho k přednesu písní, které mě ne a ne zaujmout. Nebo je dokonce o ničem.

Dobrá, je to můj názor, zřejmě menšinový. Ale stojím si za ním.

Plusy: jak už výše uvedeno, kniha potvrzuje umění tvůrčího psaní, perfektní práci s češtinou, umnou stavbu gradující zápletky.

Mínusy: je super vyzpívat tříčárkované C, ovšem co z toho, když píseň nezaujme? Tato metafora z oblasti hudby vystihuje vše. Dobrý záměr se autorce poněkud rozpadl, rozbředl … Škoda.

Sečteno, podtrženo: drtivou většinu čtenářstva kniha nadchla, aspoň podle hodnocení na sociálních sítích. Pak je všechno v pořádku a nakladatel s autorkou mohou být spokojeni. Můj celkový dojem je mírně nadprůměrný, ani skvělý, ani špatný.

Celkové hodnocení: 60 %

Lékárník detektivem aneb záhada pod Trúbou

Lucie Hlavinková: Apatykář

Motto 2019, ISBN 9788026714545

Lucii Hlavinkovou znají čtenáři z knížek pro děti a z poněkud zvláštní publikace na rozhraní literatury faktu a červené knihovny: mám na mysli Sestry Foxovy. Nápad sepsat příběh těchto osobností ze světa spiritismu mě zaujal, knížku jsem přečetla, ovšem se smíšenými pocity. I proto mě zajímalo, jak na mě zapůsobí Apatykář – zase úplně jiná tématika, i když vlastně ne až tolik, jak se ukázalo …

Podle anotace se jedná o historický román s detektivní zápletkou. To docela sedí. Konstrukce zápletky je postavená na oblíbené metodě postupného rozplétání záhady, kolem níž se děj točí. O co se jedná?

Píše se rok 1908. Do severomoravského městečka Štramberka, proslulého Trúbou a uřezanýma „křesťanskýma“ ušima, přichází mladý lékárník jménem František. Snaží se dělat svou práci s držet se stranou od lidí. Má k tomu důvod, protože k odchodu z rodné Prahy ho přiměly problémy zdravotní i jiné, jež touží nechat za sebou. Jenomže záhada si ho nakonec najde sama a přiměje ho, aby se jí pokusil přijít na kloub. Jaká záhada: na Štramberku byla nalezena čelist neandrtálce. Skončila v domě místního „badatele“ a jeho choti, jimž od té doby umírá jedno dítě za druhým krátce po narození. Pověrčiví spoluobčané v tom vidí kletbu nebo jinou formu magie, racionální apatykář se však s tak nevědeckým pohledem na věc nehodlá smířit.

Dobře, v kostce víme, o čem kniha je, víc prozrazovat nebudu. Stručně k tomu, jak je to napsané a jak se to četlo: vypravěčský styl je svěží, není to žádný akční fofr, nýbrž klidné vlákno, vinoucí se mile a inteligentně. Označila bych to za takovou nenáročnou oddechovku. Líbilo se mi citlivé využití nářečí, které zpestřuje text. Příběh nepřináší nic objevného a asi by čtenář nebyl o nic závratného ochuzen, kdyby se mu kniha vyhnula, ovšem jako společník na dovolenou to vůbec není špatné.

Plusy: nářečí, klidná čtivost, promyšleně postavená fabule. Z mého hlediska je to oproti Sestrám Foxovým určitě krok správným směrem.

Mínusy: přece jenom určitá placatost z hlediska myšlenkového náboje, stejně jako nevyrovnanost děje. Chvíli je člověk napjatý jak struna a najednou nic … Souvisí s tím i celkem předvídatelná pointa.

Sečteno, podtrženo: není to špatné, není to závratné. Nelituju, že jsem Apatykáře přečetla, ale příliš hluboko pod kůži se mi nedostal.

Celkové hodnocení: 65 %

Moje česká TOP 6 za první pololetí 2019

V následujícím souhrnu bych se ráda podělila o dojmy z šestice pozoruhodných českých titulů, které na mě vykoukly z letošní četby jako zajímavé a doporučení hodné. V jednom případě jsem tak trochu „mimo mísu“, protože se jedná o opakované vydání po pěti letech, ale snad mi to bude odpuštěno. A když ne, co nadělám …? :)

Ještě si dovolím poznámku na okraj: mám ráda české knihy a dávám jim přednost před importem. A zkušenost z prvního pololetí mi potvrdila, že dobře činím. Ani jedna zahraničí kniha, co letos prošla mýma rukama, nezanechala takový dojem, jako kterákoli z těchto šesti českých.

Takže jdeme na to. Vezmu to v pořadí, jak jsem jednotlivé kousky louskala.

 

Petra Dvořáková: Dědina

Host 2018, ISBN: 978-80-7577-476-7

Výběrem námětu i prostředí se autorka vrací ke svým kořenům v moravských končinách Vysočiny. Knihu koncipovala jako mozaiku osudů několika rodin jedné vesnice. Děj je rozčleněn do čtyř částí, z nich každá je věnována jedné z oněch rodin. Touto konstrukcí Dvořáková docílila pestrosti, která není na úkor konzistence díla. První epizoda mě moc nezaujala, což další tři bohatě vynahradily.

Silným aspektem knihy je vypravěčský styl i jazyk. Příběhy jsou čtivé, byť se nejedná o žádnou akčně nabitou „jízdu“. Děj plyne tempem, charakteristickým pro horáckou dědinu. Neotřelé kouzlo mu dodává nářečná mluva v přímé řeči, přičemž autorka umně odlišila jednotlivé figury specifickými nuancemi.

Přitažlivé je i nenásilné načrtnutí postav. Pisatelka nikoho nehodnotí, nikoho nechválí, nikoho nepeskuje, prostě jen zaznamenává.

Co mi však malinko drhlo, bylo vyprávění v první osobě, což jsem při dané stavbě díla vnímala jako lehce matoucí. A navzdory inteligentně pojaté psychologii figur mi některé z nich přece jen připadaly poněkud placaté až šablonovité.

Sečteno, podtrženo: z mého pohledu se jedná o další důkaz, že Petra Dvořáková skutečně psát umí. A že je radost to číst. Aspoň pro mě.

Celkové hodnocení: 80 %

 

Alena Mornštajnová: Slepá mapa

Host 2018 (druhé vydání, první vyšlo v roce 2013), ISBN: 978-80-7577-425-5

Prvotina Aleny Mornštajnové se mi dostala do rukou poté, co už jsem „měla za sebou“ její majstrštyk, román Hana. Dostala jsem tak šanci zpětně navnímat, jak na mě její umělecký vývoj zapůsobí.

Hned na úvod musím konstatovat, že psát cokoli o této (asi nejzářivější) hvězdě současné hodnotné české prózy je nošením dříví do lesy. Takže se dopředu vzdávám jakýchkoli pokusů o analyzování a omezím se fakt pouze na subjektivní dojmy.

Slepou mapu považuji za velmi vydařený debut. A to zejména s ohledem na to, že zajistil Aleně Mornštajnové raketový vstup do povědomí čtenářské obce, za což vděčí rutinovanému marketingu Hostu. Ale i kvalitě díla samotného.

Autorka si libuje ve vykreslování svých příběhů na pozadí významných dějinných událostí a procesů nedávné minulosti. Ať už je to holocaust (jako v případě Hany) nebo v ještě širším záběru dvě války a následná diktatura bolševismu, jak je tomu ve Slepé mapě. Mám-li obě knihy porovnat, pak musím uznat, že Hana je určitě o kus dál ve vypravěčském umu. Ve Slepé mapě mi navzdory rozmáchle epickému nastavení poněkud chybí dějový drajv, který Hana rozhodně nepostrádá. Ve Slepé mapě se Mornštajnová podrobně zabývá pocity, náladami, nadějemi a zklamáním hlavních postav, ale čtenář (aspoň já) se občas přistihne při pocitu, že se vlastně zas až tak nic moc neděje.

Sečteno, podtrženo: věhlas Aleny Mornštajnové je plně zasloužený. Byť její knihy nepřinášejí (dle mého názoru) nic moc originálního, daří se jí perfektně trefovat do vkusu a očekávání elitního segmentu, čili silné skupiny intelektuálně vyspělých čtenářů (a hlavně čtenářek). Mornštajnová prostě ví, co se nosí, a umí to nabídnout ve špičkové kvalitě. A daří se jí to čím dál líp.

Celkové hodnocení: 90 %

 

Jan Novák, Jaromír 99: Zatím dobrý

Argo/Paseka 2018, ISBN: 978-80-257-2683-9 (Argo), 978-80-7432-206-8 (Paseka)

Na tuhle knihu jsem byla velice zvědavá, protože jsem kdysi četla její čistě románovou verzi. Spojení s noirovou grafickou dimenzí, stvořenou výtvarníkem fenomenálního příběhu Aloise Nebela, ve mně vyvolalo natěšené očekávání.

A zklamaná jsem rozhodně nebyla. Dramatické líčení odvážného (a zároveň bezohledného) útěku bratří Mašínů komiksovou formou je prostě „cool“, jak by řekla moje o hodně mladší sestřenice. Byť se Novák nijak netají sympatiemi k mladým pistolníkům, dokázal v románu svou přízeň upozadit. Díky tomu nevznikl brak, oslavující charismatické zabijáky, nýbrž skoro až dokumentární práce pojatá s objektivním nadhledem.

Švejdíkova grafika tomu všemu poskytuje znamenitý vizuální rozměr. Byť mi místy připadalo, že některé obrázky jsou poněkud nedotažené nebo dokonce matoucí, ve velké většina po nich děj klouže jako po másle a čtenář/divák si jen pomlaskává.

Ano, i takhle může vypadat vytříbená multidimenzionální synergie.

Sečteno, podtrženo: jen tak dál! Uvidíme, s čím (po Zátopkovi a Mašínech) přijde tato autorská dvojice příště …

Celkové hodnocení: 90 %

 

Jiří Raichl: Zítra už bylo

Tofana 2018, ISBN: ISBN: 978-80-907178-3-1

Ve své recenzi jsem uvedla, že z hlediska osobního zážitku z četby je pro mě tato Raichlova prvotina srovnatelná s prvotinou Aleny Mornštajnové, kterou jsem sjela krátce předtím. Uvědomuju si, že to je hodně odvážné tvrzení – stavět neznámého nýmanda do jakékoli relace s celebritou. Ale stojím si za tím: hlavní rozdíl totiž spatřuji nikoli v kvalitě, nýbrž ve věhlasu. Důvod je jasný: Mornštajnová publikuje v Hostu, Raichl publikuje samonákladem.

Ale o čem ten jeho debut vlastně je? Jedná se o soubor jedenácti povídek s rozmanitým námětem, jejichž příběhy jsou uhněteny z napětí, tajemna (občas až trochu střeleného), špetky romantiky a pořádné porce ironického humoru, který ve mně vyvolal lehounké montypythonovské reminiscence. Autor si šikovně pohrává s časovými dimenzemi (a linearitu času sem tam úplně popírá), nechává své hrdiny bloudit bizarními krajinami iracionální paranormality apod. Ale není to žádné plytce efektní fabulování. Poselství zakódované mezi řádky totiž spouští v čtenářově hlavě neodbytné myšlenkové pochody. Za sebe musím přiznat, že mi prostor mezi ušima pořádně provětral.

Netuším, zda má Raichl nějaké „psací“ vzdělání nebo absolvoval-li některý z kurzů tvůrčího psaní, ale musím uznat, že jeho vypravěčský jazyk vnímám jako přitažlivě originální (navíc založený na důmyslné práci s češtinou, což mi imponuje). Děj má pořádný spád, autor se nezdržuje žádnými odbočkami, na nichž by se čtivost zadrhávala. A jaksi mimochodem, nepozorovaně, při tom popisuje prostředí a kreslí charaktery postav. Nejtypičtější ukázkou této fikané metody je patrně povídka „Vsadil jsem na outsidera“, kterou zpětně hodnotím jako možná nejpovedenější z celého sborníku.

Jako každá správná kniha, i tato má pochopitelně své „mušky“ (dokonalou knihu bych asi ani číst nechtěla): je to přece jen určitá nevyrovnanost kvality jednotlivých povídek (přesto ani jedna z nich není podle mě špatná) a místy i určitá zaměnitelnost jejich hlavních hrdinů (díky ich-formě, která je jinak hodně funkční).

Sečteno, podtrženo: věčná škoda, že se Raichl odsuzuje samonákladovým publikováním do anonymity. Jsem zvědavá, co si od něj přečtu příště.

Celkové hodnocení: 90 %

 

Světlana Glaserová: Trosečník sibiřský

Plus 2018, ISBN: 978-80-259-0953-9

Na tuhle knihu paní Glaserové jsem byla moc zvědavá. Hlavně z důvodu, co se mnou udělá příběh určený spíš pro děti a mládež. Jak se ukázalo, mohla jsem být úplně v klidu. Sibiřský trosečník je čtivo úplně pro každého.

Mám ráda literární zpracování skutečných událostí, skutečných osudů. Což je přesně tento případ: Glaserová vycházela z otcova deníku a souvisejících poznámek. Vznikla tak poměrně neotřelá reflexe vynuceného putování po „veliké Matičce Rusi“, vylíčeného očima malého chlapce.

Rodina statkáře Kličky započala roku 1929 odyseu, vynucenou eskalací stalinské zvůle. Předlouhá jízda vlakem, do něhož nacpali veškerý rodinný majetek (zahrnující i kravku), je pouhým začátkem nezamýšleného nomádství. Neviditelná ruka „Velkého bratra“ nepřestává chňapat a žene Kličkovce z místa na místo. Přicházejí další útěky, ovšem tatík nakonec stejně roku 1937 skončí v lochu. Zbytek famílie zamíří do Čech (k nevoli části tamějšího příbuzenstva), avšak zase je tu špatné načasování. Válka na krku … a co nastane po ní, to všichni víme: bolševismus, stalinismus … opět není úniku.

Vyprávění je střiženo osvěžujícím stylem. Autorce se povedlo natolik probublat do dětské dušičky, že text působí autenticky (třeba jako extrémně precizně vyladěná školní slohová práce). Takhle podle mě vypadá optimální využití výhod ich-formy. Četlo se to hezky, člověk načerpal řadu do té doby netušených dobových poznatků, pobavil se, ba i uronil slzičku …

Trosečníka sibiřského jsem tak trochu vnímala i v paralele ke Slepé mapě Aleny Mornštajnové. Musím říct, že trosečník byl pro mě o něco příjemnějším společníkem …

Sečteno, podtrženo: znamenitá a příjemná kniha, která pobaví, dojme i poučí. A zanechá stopu v šedé kůře mozkové. Prostě a jednoduše, hodnotné čtení pro všechny trosečníky vlastního života.

Celkové hodnocení: 95 %

 

Pavla Horáková: Teorie podivnosti

Argo 2018, ISBN: 978-80-257-2654-9

Na závěr jsem si nechala knihu, s jejímž hodnocením si ani s odstupem času příliš nevím rady. Ale že na mě udělala mocný dojem (byť ne vždy úplně pozitivní), o tom není nejmenšího sporu.

Autorka je „původní profesí“ překladatelka a jako prozaik se dosud prezentovala dětskou tvorbou a spoluprací na „kolektivním“ románu. Nyní tedy samostatně debutovala dílem, jež dle mého názoru snese nálepku „experimentální“.

Kdyby se mě někdo zeptal, o čem to vlastně je, tak bych řekla buď „vlastně ani nevím“, nebo „o podivnosti“. Děj knihy se totiž moc podchytit nedá. Horáková skáče tam a hned zase zpátky: z žánru do žánru, z tématu do tématu, z figury na figuru. Vše se točí kolem vypravěčky, vědecké pracovnice jménem Ada, tak akorát staré, a tak akorát životem poučené, aby jí nečinilo potíže komentovat vše potřebné s odlehčujícím nadhledem.

Čitelným autorčiným záměrem je přenést na čtenáře náladu (nebo aspoň její závan). Náladu plíživé skepse, pramenící z reflexe poněkud podivné reality, jejímiž absurditami se proplétají naše životy. Epizody ze života rodinných příslušníků a dalších lidí, s nimiž Ada přichází do styku, jsou prezentovány v kontextu nenásilných a často nevyslovených postřehů a úvah o hlubší podstatě omylů, frustrací a vykořeněnosti.

Co se mi na knize líbilo nejvíc: pocit, že čtu cosi nevšedního, vonícího originalitou. Nálada, propracovaně zakódovaná mezi řádky, mnou mocně rezonovala.

Na druhou stranu mi poněkud vadilo, že vyprávění občas ztratilo spád (ba přímo se zadrhlo), například vinou pro mě nepochopitelných odboček do světa přírodních i společenských věd, jež na mě působily jako pokus pochytat příliš mnoho zajíců najednou. Nebo jako pokus prezentovat rozsah autorčina vědeckého rozhledu.

Sečteno, podtrženo: kniha určitě stojí za přečtení. Už kvůli odvaze vykročit vlastní cestou.

Celkové hodnocení: 75 %