CleoXandra.Blog - Knižní recenze

Mrazivý vítr vane z hor

Mon, 09 Nov 2020 09:15:00 +0000

Andy Wildwood: Vítr z hor

2019 Martin Koláček – E – knihy jedou, ISBN 978-80-7644-107-1, 978-80-7644-108-8, 978-80-7644-109-5 (dle formátu)

E-kniha A. Wildwooda „Vítr z hor“ náleží již podle titulní ilustrace do široké žánrové rodiny fantasy, která v posledních letech představuje na knižním trhu doslova záplavu. Vzhledem k tomu, že zcela objektivně existuje velice silný čtenářský segment, který tato díla sjíždí jedno za druhým, dá se říct, že autoři mají v případě dobře odvedené práce slušnou šanci oslovit početnou skupinu příznivců.

Hned na úvod musím přiznat, že fantasy není mým šálkem kávy. Kdysi jsem zkoušela číst Tolkiena, ale jaksi to neklaplo, takže jsem nakonec vzala zavděk Jacksonovou filmovou verzí, která mě celkem bavila. Na generaci Tolkienových následovníků pohlížím ostražitě, už proto, že se v této objemné společnosti nachází mnoho plagiátorů bez vlastní invence. Ostatně, toto platí pro literaturu obecně.

Tolik na úvod. Při hodnocení předmětného titulu jsem se snažila odhlédnout od svých osobních sympatií a nastavit si maximálně objektivní přístup.

„Vítr z hor“ (prosím nezaměňovat s Cimrmanovým Vichrem z hor) je úvodní částí (patrně zamýšlené) série Ve válce s Příšerou. Již první stránky naznačily silnou inspiraci severskými hrdinskými eposy. Ve srovnání s třeba již zmíněným Tolkienem je duchovní rovina poněkud upozaděna, byť občas probublá do děje, aby poskytla vyšší smysl všemu tomu udatnému bojování (výrazněji až cca ve dvou třetinách – v zajateckém táboře, během mučení hlavního protagonisty, který měl již nakročeno do říše zemřelých). Závěrečný dialog Živy se Smrtí je jako vystřižený z řecké antické mytologie.

Atmosféra příběhu je soustředěna kolem chrabrých činů, čisté lásky, drsné krajiny a klíčového (a mnohokrát akcentovaného) fenoménu lidské svobody. Líčení oné drsné krajiny ve vazbě na tvrdé životní podmínky vnímá autor jako velice podstatné. Významným aspektem je temná, noirová nálada, načrtnutá s jistou dávkou vznešeného patosu. Příroda je divoká, vůle je nezlomná, odhodlání jde až za hranici sebeobětování. Na straně „zlých“ přívrženců Temnoty jsou coby ničivá zbraň použiti jacísi obludní humanoidi, nikoli nepodobní Tolkienovým skřetům. Nechybí vpravdě naturalistické scény (umučení Sala, zmasakrování nepřátelského oddílu v ruinách starobylého města), ovšem naturalismus je vydatně použit i při popisu sexuálních scén.

Dějová konfigurace působí po většině logicky. Za jediný výraznější lapsus považuji pouze skutečnost, že v horách je roztroušeno množství povstaleckých osad, kde si rebelové žijí nerušeně, pořádají svatby, oslavy, tancovačky – jak tohle mohou vládcové Temnoty tolerovat?

Ústředním motivem heroických příhod je milostný vztah hlavních hrdinů, prchlého otroka Jona a horalské dcery Ya-ny, která nejprve zachrání Jonovi život a pak sama padne do zajetí. Její nápadník se ji vypraví zachránit – doprovázen dvojicí věrných druhů. Jon vítězí silou, houževnatostí a sebezapřením, Ya-na dokáže obstát díky stejným vlastnostem, k nimž lze připočíst sklon k soucitné charitě. Je to vlastně taková pohádka pro větší děti, resp. i pro dospělé děti :). Sledujeme odvěký souboj dobra se zlem, dvou živlů, které jsou v této knize odděleny velice ostrou hranicí. Postavy jsou až na výjimky načrtnuty poměrně černobíle, což je pro daný druh románu typické. Hromadí se rány na těle i na duši, jež zatvrzují lidské srdce, ale uvnitř vždy zůstane dostatek citu.

Co se týče stylistiky: typická jsou dlouhá, košatá, epicky rozvláčná souvětí. Problémem je poměrně časté opakování stejných slov/slovních základů či stejných/podobných slovních spojení (např. na stranách 44 a 45 je v krátkém sledu 6 x použit slovní základ přídavného jména „tvrdý“, což mě teda fakt praštilo do očí). Takový jev mi vždycky evokuje slabší slovní zásobu, ovšem zbytek textu naopak prozrazuje vytříbený cit pro jazyk a výbor vhodných výrazů. Čili zmíněný nešvar přičítám spíše nedostatečně důkladné redakci.

Malá ukázka:

„Nahoře ve zdi je malé okénko, sloužící k větrání. Nahmatala židli, přistavila ji ke zdi, stoupla si na ni a snažila se najít okno. To se jí po chvíli podařilo, otevřela okenici a pokusila se oknem protáhnout. Ale nešlo to, okno bylo příliš malé.“

Co se týče redakce, tak to možná chtělo zapracovat také např. i na kombinaci spisovné mluvy (kterou občas zpestří nespisovné výrazy) s používáním vulgárních výrazů. Tento nedoraz přináší pozoruhodné formulace jako např. „je zde tma jak v prdeli“. Hlavně však neproběhla nesmírně důležitá a v podstatě nezbytná fáze opakovaného proškrtávání textu. Vyprávění je místy zbytečně nabobtnalé, popisné scény zabředají do rozvláčnosti s tendencí opakovat se.

Na druhou stranu je nutno vyzdvihnout nápadité výrazové prostředky, jimiž je text doslova protkán. Jeden příklad za všechny:

„Mlčela a přála si, aby ji to křeslo spolklo, teď hned ukončilo trápení jejího života a navždy se jí stalo hrobem...“

Vysoce hodnotím rovněž kvalitně provedenou korekturu, překlepy ani chyby jsem nenašla. Autor se dokázal vyhnout i logickým chybám, čímž projevil nesmírně potřebnou schopnost nezabloudit v husté spleti postav.

Pojďme na celkové zhodnocení.

Plusy: pěkný vypravěčský jazyk, nápadité formulační finesy, solidně vystavěná konstrukce děje, precizní jazyková korektura.

Mínusy: ne úplně důkladně provedená redakce (stylistické nedokonalosti), přílišná „ukecanost“ textu.

Sečteno podtrženo: snažila jsem se o objektivitu a potlačení svých žánrových preferencí. Knihu hodnotím jako rozhodně nadprůměrnou ukázku literatury svého druhu.

Děkuji autorovi za poskytnutí kopie jeho e-knihy za účelem vypracování recenze.

Celkové hodnocení: 70 %

Mám se dobře, což je dobře

Sat, 24 Oct 2020 18:37:00 +0000

Jiří Raichl: Mám se dobře, ale špatně to snáším

tofana 2020, ISBN 978-80-88318-09-5

Na novou knihu tohoto lehce utajeného autora jsem se velice těšila. Její titul vzbuzoval určité představy, co mohu očekávat, a vzhledem k páně spisovatelovým osvědčeným vypravěčským kvalitám jsem byla připravena na spoustu peprného až jízlivého humoru v situacích zdánlivě prozaického života.

Ale jak už to tak někdy bývá, mé očekávání se s realitou minulo skutečně velice. Soubor pěti povídek totiž dosavadní Raichlovu tvorbu obchází v řadě ohledů jakousi oklikou. Zaprvé výrazně vážnějším zabarvením. Za druhé tematickou jednotou – vypravujeme se do 50. a 60. let minulého století a na pozadí dramatických událostí sledujeme příběhy obyčejných lidí, které mají přesah do současnosti či nedávné minulosti. Čili dvě i více časových rovin s bravurně zvládnutým prolínáním s náležitou gradací. Za třetí: autor se čím dál více vzdaluje potřebě hodnotit chování a postoje svých postav, stejně jako transparentně akcentovat hlubší myšlenky skryté za prvním plánem – nechává na čtenáři, aby zaujal stanovisko a našel si mezi řádky to, co zaměstná jeho šedou kůru mozkovou.

Každá z povídek se vrací k určitým událostem či procesům doby bolševické diktatury: pracovním lágrům, kolektivizaci zemědělského venkova, srpnové invazi 1968, únorovému puči 1948 a násilnému paralyzování katolických klášterů. Hrdiny napínavých zápletek jsou jak jejich aktéři, tak naši současníci, kteří se k těmto příběhům nějakým způsobem namotají. Prožívají při tom chvíle krušné, dojemné, romantické, ale i humorné až sarkastické.

Kniha je psána Raichlovým nesmírně čtivým stylem. Děj odsýpá, čtenář se nenudí - tak trochu podobně, jako při sledování dobrého thrilleru v kině. Co mě rozhodně zaujalo ve srovnání s předchozími tituly tohoto spisovatele: další výrazný posun ve stylistice. V minulých textech měl ve snaze o originalitu občasnou tendenci sklouzávat k nepřirozeně šroubovaným formulacím nebo k poněkud krkolomnému výběru neobvyklých slov. Tomuto jevu se v nové knize již zcela vyhnul. Jazyk je pěkný, květnatý, slovní zásoba bohatá, a přitom vše působí zcela přirozeně.

Tento povídkový sborník má šanci zaujmout snad kohokoli. Inteligentní ženu (mezi něž se s dovolením počítám:-), milovníka literatury faktu, fanouška dobrodružné a napínavé literatury, ale i nevyhraněného čtenáře, jehož baví čtivé příběhy nepostrádající dobré koření včetně špetky tajemna.

Takže jak shrnout dojmy?

Plusy: zajímavé tematické zacílení, vybroušená stylistika, svižný, chytlavý vypravěčský styl, dramatické, ale i dojemné zápletky.

Mínusy: poněkud ubylo humoru, což je vzhledem ke zvolené tématice pochopitelné.

Sečteno, podtrženo: pěkná kniha, která (doufám) nezklame. Mě potěšila velice a hodnotím ji jako jeden z TOP literárních zážitků roku 2020.

Celkové hodnocení: 90 %

Oficiální anotace:

Máte rádi palačinky? Asi ano. A co takhle pavlišovský řízek? Možná taky.

Ne, nenechte se mýlit. Tahle kniha je všechno možné, jenom ne převlečená kuchařka. Najdete v ní rozmanitou pětici povídek, jejichž receptura obsahuje napětí, tajemno, romantiku, kousavý humor a leccos jiného.

V první z nich lehce podusíme samolibého prozaika, vmanipulovaného do záludné pasti. V další si smlsneme na bodrém penzistovi, jedoucím lokálkou z Opočna do Dobrušky, ovšem tahle banální projížďka se promění v pořádný mazec. Následně upečeme pletýnku (pardon, zápletku) volně inspirovanou kuriózními, leč vpravdě skutečnými událostmi ze srpna 1968. Pak už konečně dojde na ty slíbené palačinky, ale pozor! Jsou kořeněné zločinem. A ve finále budeme přizváni ke krkolomné horské túře do nitra melancholické samoty vápencových štítů. Naší společností bude dvojice alpinistů, provázaných dávnými vzpomínkami se zatraceně hořkou příchutí.

Všechny příběhy jsou uhněteny v díži historického koloritu totalitního režimu padesátých a šedesátých let dvacátého století. Na pozadí „velkých dějin“ se odvíjejí pohnuté osudy (zdánlivě) obyčejných lidí, hledajících cestu k prostému lidskému štěstí. Tedy k lásce, porozumění a pocitu, že alespoň něco má hodnotu a smysl.

Znepokojivá kniha o znepokojivých věcech

Fri, 21 Aug 2020 07:54:00 +0000

Klára Vlasáková: Praskliny

Listen 2020, ISBN 978-80-242-6625-1

Z vesmíru přiletí záhadný předmět tvaru koule, pronikne do zemské atmosféry a po přistání těsně nad povrchem planety ustrne ve stabilním stádiu levitace. Hm.

Rozhodně zajímavý nápad, který mi okamžitě připomněl magický realismus René Magritta. Upoutal mě natolik, že jsem se rozhodla Praskliny Kláry Vlasákové přečíst. Byla jsem totiž zvědavá, co se z toho vyvine. Zvědavost (až chorobná) je typicky ženská vlastnost a já se k ní hrdě hlásím.

Přiznám se, že fandím ženám–spisovatelkám. A hlavně těm českým. Obecně inklinuju k domácí literatuře - a poslední dobou čím dál víc. Právě tato kniha mě velice zaujala, a to z několika (možná trochu rozporuplných) důvodů, jež se níže pokusím definovat.

Nejprve lehce nastíním, o čem to vlastně je. Výše zmíněné kosmické těleso vyvolá v obyvatelstvu reakce, jejichž společným jmenovatelem je jakési pochopitelné znepokojení. Začnou se nám tam rojit figury příběhy, které autorka načrtla vcelku pozoruhodným způsobem. Někomu mohou připadat mělké nebo placaté, ovšem mně tato metoda nikterak nevadí. Ba právě naopak. Mám ráda kafkovskou neurčitost, neboť poskytuje kouzelný prostor k vlastní čtenářově projekci. Detailně popsaná postava, do jejíž expozice se už nevejde nic z mé vlastní fantazie, to mě fakt nebaví.

Z mého pohledu se tedy vyprávění pěkně rozběhlo, což bylo ještě umocněno chytlavým autorčiným stylem. Poselství, jež je za prvním plánem velice dobře viditelné, bych charakterizovala jako frustraci z odlidštěné civilizace. S tímto záměrem velice dobře souzní např. i označování některých postav nikoli jménem, nýbrž jejich rolí, čímž je zdůrazněno, že už jsou spíš součástkami v mechanismu, než lidmi z masa a kostí. Na čtenáře tak postupně padá čím dál intenzivnější nihilistická tíseň, když si tuto eskalující neživost současného světa naplno uvědomuje.

Zhruba ve čtvrtině knihy jsem si říkala, že je solidně nakročeno. A byla jsem nesmírně zvědavá, jak dokáže autorka příběh rozvinout a následně vygradovat. S každou další stránkou na mě doléhal sílící pocit, že se nadějný start víc a víc rozmělňuje v nicotě, důmyslně ukryté za efektní abstrakcí. Ta je sice vybroušena pěkným jazykem, ovšem výsledkem jsou nic neříkající obrazy.

Už dlouho před koncem mi začalo být jasné, že to celé nejspíš vyzní do prázdna. A tak tomu (alespoň dle mého dojmu) nakonec i bylo. Přesto jsem nebyla z knihy vůbec zklamaná. Zejména kvůli tomu, že podněcuje k popřemýšlení nad tím, jak vlastně žijeme, a kam směřuje naše civilizace. Každý si může odnést nějakou inspirativní myšlenku – byť i třeba jenom jednu – ale pořádnou. Stane-li se tak, je autorčin záměr naplněn.

Pojďme si to shrnout.

Plusy: zajímavý nápad, neotřelý styl, originální práce s češtinou, kafkovská neurčitost, inspirace k autonomnímu čtenářovu přemýšlení.

Mínusy: příběh po slibném začátku zadrhává a jeho efektní stylistika čím dál více postrádá obsažnost.

Sečteno, podtrženo: kniha ztrácí po slibném začátku dech, přesto není marná. Inspiruje k hlubšímu zamyšlení, což je vždycky dobře.

Celkové hodnocení: 80 %

Sonda do temných zákoutí duše

Fri, 12 Jun 2020 08:42:00 +0000

Nigredo: Mortificatio

ISBN 978-80-88298-65-6

Klika 2019

Mám za sebou několik recenzí v řadě, jež jsem věnovala knihám napsaným ženami. Abych nepropadla totálnímu genderovému vychýlení, sáhla jsem zase jednou po muži-spisovateli.

Nigredo je pseudonym odkazující na cosi temného či temně melancholického. Ještě depresivněji působí titul knihy (Mortificatio) skrývající ve svém slovním základu smrt. Ladí s tím i lehce noirový styl obálky, ale ne zas tak úplně: probleskující červeň jakoby narušuje onu plíživou temnotu. Aspoň takový byl můj první dojem.

Neřekla bych, že se jedná o morbidní příběh. A jestli ano, pak je to morbidita hodně svérázná, prošpikovaná ironickým sarkasmem, což je poloha, kterou miluju. Hlavními postavami komorního děje (dá-li se to tak nazvat) jsou Nick a Layla (nikoli partneři, nýbrž bratr a sestra), a my se na stránkách knihy probíráme psychologickou sondou do jejich zraněných a/nebo pokřivených duší. Toto schéma zavání náběhem na klišé, ovšem autor si s tímto úskalím poradil velice dobře. Zavádí nás do filosofických hlubin s takovou lehkostí, až z toho mrazí. Přesně v okamžiku, kdy čtenář ze všeho toho dekadentního nihilismu začne propadat skepsi, jukne na něj osten suchého humoru, který ho vrátí do hry.

Navzdory ich-formě (v podání obou protagonistů), která nesmírně oživuje vyprávění a čtenáře doslova vztahuje do děje a poutá k hlavním figurám, se mi kniha nelouskala snadno. Občas je však užitečné nahlédnout do díla, jež člověka přiměje ke zvolnění a zamyšlení. Třeba do tohoto originálně pojatého příběhu vykořeněnosti lidské duše.

Děj reprodukovat nebudu, abych zájemce nepřipravila o objevitelské zážitky, takže snad jen stručně k jeho konstrukci: páteří celé stavby je notoricky obehraná písnička rozvráceného rodinného zázemí, jež si pak s sebou neseme celý život ve formě více či méně fatální determinace. Každý ze sourozenců se s tímto „dědictvím“ vypořádává jinak. Postupně jsem mezi řádky vyčetla náznaky sdělení, že Nick se do své polohy vlastně stylizuje sám, jako by mu činilo radost ničit sám sebe a zarmucovat své okolí. Nebo se mu jednalo právě o to, aby zjistil, zda to vůbec bude někoho zarmucovat (?).

Pojďme na celkový dojem:

Plusy: originální přístup k tématu, vybroušený vypravěčský styl, precizní jazyková práce, chytlavé niterné sondy do duší protagonistů.

Mínus: přece jen hodně obehraný motiv „dědictví“ rozvráceného rodinného prostředí. Málem mě to odradilo od čtení, ale zpětně jsem ráda, že jsem u knihy vydržela až do konce.

Sečteno podtrženo: proč ne? Mortificatio rozhodně doporučuji jako svéráznou knihu napsanou neotřelým stylem nabitým sarkasmem a vzletnou fantazií.

Celkové hodnocení: 85 %

Osiánův kotlík je plný krásného čtení

Sat, 23 May 2020 06:15:00 +0000

Světlana Glaserová:

Osiánův cestovní kotlík aneb s Kelty nejsou žerty

ISBN 978-80-00-05605-0, Albatros 2020

Zaslechnu-li slovo „fantasy“, automaticky se oklepu hrůzou. Tato módní vlna, splachující nepovedeným vykrádáním motivů z Tolkiena (a dalších mistrů) dobrý vkus čtenářstva do nenávratna, mě už poněkud irituje. Jeden snaživec opisuje od druhého, čímž vznikají bizarní šílenosti, až se člověk diví, co všechno je možné otisknout. Nicméně skvělý dojem z předchozího titulu Světlany Glaserové (mám na mysli Trosečníka sibiřského) mě přiměl dát Osiánovi šanci. Už proto, že anotace i ohlasy dávaly tušit určitou odlišnost od tuctové produkce.

A nezmýlila jsem se. V první řadě oceňuji záměr posadit příběh do doby keltského osídlení našeho území. Díky tomu má kniha i nevtíravý edukativní rozměr: milou a poutavou formou nabízí představu (samozřejmě ovoněnou literární nadsázkou) o naší starodávné historii. A jak se říká, každý Čech má v sobě pár kapek keltské krve (stejně jako germánské atd :).

Zjednodušeně řečeno, paní Glaserová stvořila originální, barvitou variaci pohádky o Smolíčkovi. Tento zdánlivě banální syžet dokázala kouzelně oplodnit svou fantazií, čímž vzniklo dobrodružné vyprávění vtipně navlečené jako výlet současného chlapce do šera dávnověku (a jeho „příbuzného“ z oné doby zase opačným směrem do naší žhavé reality 21. století). Děj nebudu reprodukovat a pouze zmíním, že z nudných okovů výše zmíněné otřepané báchorky o neposlušném hošíkovi, jezinkách a zlatém paroží (třeba v unylé verzi Boženy Němcové) se autorka rozmáchla a vytvořila neskutečně zajímavou látku, od níž se čtenář neodtrhne, dokud neobrátí poslední stránku.

Paní Glaserová promyšleně pracuje s výrazovými prostředky, jimiž znamenitě osvěžuje příběh. Samozřejmostí je krásná práce s jazykem, kterou jsem ocenila již v Trosečníku sibiřském. Ovšem nejsilnější devízou knihy je její kouzelný duch, spojující v sobě to nejlepší ze světa bájí a pohádek. A protože je Osiánův kotlík napsán vpravdě inteligentně, tak se sice primárně jedná o dětskou knížku, ovšem s chutí si ji přečte i vnímavý a citlivý „dospělák“.

Pozoruhodné je i to, že si autorka svou knihu i sama ilustrovala. Dokazuje to šíři jejího tvůrčího potenciálu. Obrázky jsou to nevšední, sice ne úplně podle mého vkusu, ale to je věc subjektivní - hlavně když se líbí dětem, o čemž vůbec nepochybuju.

Plusy: v první řadě nápad, skvěle zpracovaný. Barvitý a napínavý děj, který chytne a nepustí. Tohle není jen tak ledajaká fantasy, tohle je „někde jinde“. Výborná práce s jazykem, kvalitně provedená redakce. A v neposlední řadě nevtíravý edukativní rozměr.

Mínusy: žádný zásadní mě nenapadá, akorát jsem měla v jednom momentě pocit, jestli autorce neutekla chybička v oslovení křestním jménem. Ale možná to byl záměr, který jsem jen nepochopila.

Suma sumárum: další důkaz o originalitě a vytříbeném mistrovství paní Glaserové. Po přečtení dvou jejích děl kvapem dospívám k přesvědčení, že je jedním z nejpozoruhodnějších současných českých literátů.

Celkové hodnocení: 95 %

Rozutíkané piruety

Fri, 03 Apr 2020 10:56:00 +0000

Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020, ISBN 978-80-7637-063-0)

Knížku jsem si přečetla na doporučení a popravdě řečeno dopředu vůbec netušila, co mě čeká. Musím přiznat, že jsem i navzdory nezvykle střídmě potištěným stránkám postupovala pomalu a s pocitem, že to nejspíš ani nedokážu dočíst. Divoce oscilující výsledné dojmy mě přiměly podrobit Baletky stručné reflexi.

Začnu autorčiným „rukopisem“. Svým způsobem mi připomněl Půjčovnu andělů od Blanky Fišerové – zase takové chaotické, rozhárané, těžko srozumitelné „nejasno“, v němž se člověk ztrácí a má problém udržet pozornost. Chápu, co tímhle autoři (resp. autorky) sledují: místo vyprávění příběhu touží projektovat své pocity, nálady, prostě kus svého nitra. Nic proti tomu, ovšem takto pojatá kniha se v extrémním případě stává málo sdělnou. A nedokáže-li se do ní čtenář náležitě vcítit, tak se s ní úplně mine. Nazvat Baletky románem je podle mě tedy chybné. Spíš je vidím jako hodně experimentální uměleckou reportáž, poskládanou coby změť jednotlivých střípků a výjevů.

Suma sumárum, forma mě spíše odrazovala. Do tohoto konstatování zahrnuji již zmíněné podivné grafické řešení, které mi opět připomnělo Půjčovnu andělů: skoro prázdné stránky s minimem textu. Ano, i tady chápu záměr, ale není mi blízký.

Dobře, přejděme k obsahu sdělení (byť sdělnou bych publikaci zrovna nenazvala, jak zmíněno výše). Nahlížíme v něm do hodně specifického světa umělecké branže, která klade na své protagonisty enormní nároky - fyzické i psychické. Zničující řeholi jsou podrobeny už docela malé holčičky, z nichž postupně vyrůstají rozličně deformované bytosti, jež se mnohdy cítí dobře (a sebejistě) pouze ve svém výjimečném světě. Jakmile tento bizarní kokon opustí, jsou konfrontovány s realitou, v níž se dost obtížně aklimatizují.

Jako žena jsem se pochopitelně do jejich emocí celkem hladce vciťovala. A nebylo mi v tom příjemně. Už proto, že moje matka za mlada snila o kariéře baletky (nevyšlo jí to) a zkoušela do tohoto oboru nasměrovat i mně (ani to jí naštěstí nevyšlo). Kniha mi rovněž navodila určité konotace s pozoruhodným filmem Black Swan (režie D. Aronofsky, 2010). Kdo ho neviděl, doporučuji. S Baletkami Miřenky Čechové má leccos společného.

Pojďme na plus-mínus zhodnocení:

Plusy: zajímavé téma, neotřelé zpracování a silné sdělení (sice těžko čitelné, ale přece).

Mínusy: těžko přijatelná forma, aspoň pro mě. Kniha je chaotická, nesouvislé, špatně srozumitelná. Rovněž grafické řešení vidím jako slabinu, byť autorce určitě připadá efektní.

Sečteno, podtrženo: chápu, že Baletky leckoho zaujmou. Stejně tak chápu, že je leckdo zavrhne. Zase jeden z nekonvenčních experimentů, jež vyvolávají nikoli průměrné, leč ostře hraniční dojmy.

Celkové hodnocení: 55 %

Vrány s přistřiženými křidélky

Tue, 11 Feb 2020 13:58:00 +0000

Petra Dvořáková: Vrány (Host 2020, ISBN 978-80-275-0144-1)

Po přečtení právem oceňované Dědiny (Host 2018) jsem byla velice zvědavá, s čím přijde Petra Dvořáková příště. Musím však přiznat, že Chirurg (Host 2019) znamenal určité zklamání. Sáhla jsem tedy po Vránách a pocit stagnace se potvrdil a prohloubil. I když: stagnace asi není výstižný termín. Přesnější by bylo přiznat, že jsem zavětřila vykalkulovanou snahu trefit se do vkusu pečlivě zvolené cílovky – a to za každou cenu. Že by autorka najela na bezpečnou a spolehlivou vlnu osvědčených schémat? Pokud ano, pak se sama sebe ptám, co ji k tomu vede. V tomhle totiž Petru Dvořákovou nepoznávám.

Rovněž „řemeslné zpracování“ Chirurga i Vrány evokuje dojem, jako by tyto knihy psal snad někdo jiný než ona. Jsou mírně řečeno nedopečené, se spoustou zbytečné vaty a stylistických nedokonalostí. Kam se poděla např. precizní práce s nářečím, která tak osvěžila Dědinu? Tento ústup lze vysvětlit nepochopitelně chvatným tempem produkce, motivovaným touhou uspokojit hladového konzumenta. Při takovém trendu nezbývá čas na to, aby si autorka s knížkou důkladně pohrála a náležitě ji vyladila.

O čem vlastně Vrány jsou? Vše se točí kolem hlavní hrdinky, kterou je dvanáctiletá Bára. Její otec je citově povrchní, někdy až surový. Matka se pro změnu shlíží v Bářině starší sestře a druhorozenou dceru odsouvá na vedlejší kolej. Máte pocit, že jste se s podobnou šablonou již setkali? No jistěže ano. A hned přichází šablona další: do školy nastoupí pohledný učitel, který začne dívenkám lámat srdce, Báru nevyjímaje. Ta ho zaujme svým výtvarným nadáním, což jí umožní vyhřívat se na výsluní jeho přízně.

Příběh se odvíjí odnikud nikam, jeho výstavba je nijaká. Náročnější čtenář si brzy klade otázku, o čem že to vlastně je. A proč by to vůbec měl číst. Rovněž nechápe, jak s celým příběhem souvisejí ony vrány, které vlétly do titulu a motají se i ve zmatených a nepochopitelných předělových „fantaziích“.

Autorka se prostě pokusila vytvořit působivou a rádoby oduševnělou kompozici, ale zůstalo pouze u záměru. Zacílení do objemného „bazénu“ psychologických sond a hlubinných analýz narušeného rodinného prostředí je pochopitelně sázkou na jistotu, ovšem v tomto případě je výsledkem placatý a bezobsažný sotva-průměr.

Přejděme k souhrnnému hodnocení.

Plusy: nevím o žádném, snad kromě toho, že kniha není příliš tlustá, takže mě netrápila až tak dlouho.

Mínusy: v podstatě všechno. Vykalkulované zacílení tématu. Povrchní, nepřesvědčivé a nedůvěryhodné zpracování. Nevybroušená stylistika, neobratné formulace, nevalná dějová stavba.

Sečteno, podtrženo: Petra Dvořáková svým Vránám přistřihla křidélka. Bude-li v tomto duchu pokračovat, může se proměnit v celebritu bez opravdové kvality, kterými se to v našem uměleckém světě jenom hemží. A je to škoda, protože má rozhodně na víc.

Celkové hodnocení: 40 %

Prostor pro něco, možná i pro duši

Wed, 01 Jan 2020 17:33:00 +0000

Vlastina Kounická Svátková: Prostor pro duši

2018, ISBN 978-80-270-4740-6

Ikony, hvězdy a hvězdičky přebohatého panteonu filmového a televizního nebe měly vždycky tendenci vetknout svou duchaplnost (často pouze iluzorní) do vlastní literární nebo výtvarné či jiné tvorby. Stává se, že tato snaha končí vskutku zdařilým počinem. Většina podobných pokusů však končí produktem buď průměrným, podivným, těžko pochopitelným, či dokonce katastrofálním.

Jednou z publikací, na niž se hodí charakteristika dle úvodní věty předchozího odstavce, je i zvláštní knížka Vlastiny Kounické Svátkové „Prostor pro duši“. Tato herečka slovenského původu, aktuálně žijící v Praze, se již před řadou let rozhodla zanechat svou stopu v pokladnici světového písemnictví a nespokojit se s věhlasem filmové a seriálové star. Jako každé (více či méně významné) celebritě ji cestu k cílové čtenářské skupině „umetl“ právě onen výše zmíněný věhlas. Pokud je takový opus vydán samonákladem (jako v tomto případě), vždy to vyvolává neodbytnou otázku: proč? Po kvalitních a nadějných rukopisech známých osobností přece nakladatelé sáhnou s chutí. A napumpují do nich vlastní zdroje – pochopitelně s vidinou bezproblémové návratnosti. Jde-li autor vlastní cestou, může to znamenat buď touhu po naprosté nezávislosti (a nechuť handrkovat se s redaktorem), nebo problematickou kvalitu jeho tvorby. Na druhou stranu: ani náhodou nehodlám souhlasit s názorem, že tržní úspěch či úroda ocenění z literárních soutěží jsou skutečným měřítkem kvality. Často to bývá spíše naopak: za touto slávou se mohou skrývat díla tuctové úrovně. A naopak malonákladové nezávislé publikace mohou být nesrovnatelně zajímavější.

V souvislosti s pečlivou projekcí image této knihy je nutno zmínit i grafické řešení obálky. Motivem titulní strany se autorka stylizuje do polohy hluboce senzitivní až éterické bytosti, navíc ještě v jakémsi nostalgickém oparu. Nakolik to odpovídá realitě, to nedovedu posoudit. Nakolik to odpovídá atmosféře knihy, to nechť posoudí každý čtenář sám. Na mě to v této souvislosti působilo spíš jako póza.

„Prostor pro duši“ vnímám jako těžko uchopitelnou zpověď na pomezí meditativní introspekce a syrového zobrazení životních kopanců. Čeho si na knize cením nejvíc, je otevřenost autorčina vypravěčského stylu. Nepochybuji, že způsob, jakým se na stránkách vyjádřila, má pro ni samotnou ohromnou cenu právě v té upřímnosti – a víceméně neřeší, jak to zapůsobí na čtenáře. Možná právě toto sympatické pohrdnutí vykalkulovaností, tak typickou pro mnohá ceněná díla současné české (a nejen české) literatury, je nejsilnější předností předmětné publikace. A paradoxně může právě přitáhnout zájem čtenářů, kteří se módní vlně programově vyhýbají.

Jako žena jsem knihu četla vybavena svým obvyklým přístupem, a sice abych si přečtené řádky nepřipustila příliš k tělu. Nebo je dokonce nenechala zalézt pod kůži. Díky tomu jsem si zachovala odstup a na konci mohla konstatovat zhruba toto: kdybych toto dílko minula, vůbec nic by se nestalo. Celé mi to přišlo poněkud zmatené a jaksi neuměle napsané. To bychom měli mínusy. A plusy již byly zmíněny výše: otevřenost ve vyjadřovacích prostředcích, odvaha jít vlastní cestou.

Celkově jsem si „Prostor pro duši“ zařadila do škatulky nepříliš zářivých výtvorů filmových hvězd.

Celkové hodnocení: 60 %

Láska mnoha odstínů, chutí a vůní

Sat, 23 Nov 2019 06:54:00 +0000

6 hlasů lásky (kolektiv autorů)

tofana 2019, ISBN 978-80-88318-07-1

obálka a ilustrace: Kateřina Vostrá

Psát hodnocení poezie, toť oříšek, aspoň tedy pro mě. Ironií osudu je to podruhé v relativně krátké době, co je mi souzeno splnit tento úkol. Nutno říci, že s potěšením, jakkoli to není snadné.

Hned v úvodu musím konstatovat, že oceňuji každého nakladatele, který investuje čas, energii a peníze do vydání básní. Historická období opěvující veršotepce jsou již dávno za námi. Dnes frčí zcela jiné žánry a poezie živoří na okraji zájmu čtenářské obce. Ale to je přirozený vývoj, nemá smysl nad ním hořekovat.

Knížka, které věnuji následující řádky, je sborníkem tvorby šesti autorů. A nutno říci, že to je skutečně „pestrá kompozice“, jak je slibována anotací. Jednotliví poetové nemají společného snad vůbec nic, tedy kromě vazby (občas poněkud kuriózní) na tematické zaměření sborníku. A tím je láska mnoha odstínů, chutí a vůní.

Vezmu je pěkně jednoho po druhém.

Mladá básnířka Ari Dvořáková rozhodně nešetří originalitou. Její maloformátové epigramy, které by jistě ocenil i Havlíček Borovský, dokážou rozesmát i pohladit. Kupříkladu mě pobavilo, jak nádherně dokáže tato dívka vyjádřit specifický druh lásky: lásku k jídlu.

Julie Dvorská je na rozdíl od ostatních tvůrců utajená, i co se týče ročníku narození. Soudě podle charakteru jejích strof se patrně jedná o mladší ženu, která však už má za sebe nějaké to „mužské“ zklamání. Tomu jako ne již zcela mladá žena dobře rozumím. Básnický jazyk je od předchozí autorky vzdálen tak jako Slunce od Pluta. Květnatá mluva, propisující do lyriky epické vyprávění (byť kolikrát prostřednictvím jen pár slov), určitě svědčí o talentu a předpokladech. Nicméně tato básnířka má před sebou ještě kus cesty (na niž znamenitě vstoupila) k vybroušení osobitého stylu.

Lukáš Krab je utajený nikoli v ročníku narození, nýbrž ve jméně. Jedná se o pseudonym - a popravdě docela vtipný. Jeho krátké básně ve vázaném verši mě naladily do pocitu určité paralely se starou čínskou poezií. Za mužským pseudonymem se možná skrývá žena, neb verše jsou psány z ženského pohledu – konkrétně z pozice velmi submisivní ženy. Krásný jazyk a ušlechtilost vyprávění je pro mě důkazem, že v podstatě o všem se dá psát vkusně a kultivovaně.

Bari Kin má nejrozmáchlejší sloh, kterým vyzpívává obdivuhodnou šíři prožitků a emocí. Právě její básně pro mě byly nejsložitější k uchopení. Jak snadné by bylo označit její výrazové prostředky za nabubřelé nebo přinejmenším pompézně vzletné! Ovšem při bližším ohledání jsem musela tento první dojem zavrhnout. Co já vím o jejím nitru? Co vím o tom, proč to či ono cítí právě tak, jak to popisuje? A to je na hodnocení poezie nejošidnější: dokázat si uchovat respekt k intimitě výpovědi. S odstupem času tedy musím uznat, že shledávám básně Bari Kin jako velice hluboké.

Jiřího Raichla, nakladatele a redaktora sborníku, znám z jeho prozaických prací. A soudě dle působivých výrazových prostředků, na nichž je založil, by mě v životě nenapadlo, že tenhle člověk dokáže napsat lepší báseň, než je nákupní seznam. Omyl! Jeho poetické vyjádření je zralé a nesmírně osobité. Stačí mu jen pár slov (pečlivě zvolených) k sugestivnímu vykreslení atmosféry či pocitu, přirozeně se přenášející na čtenáře. Úspornost jeho verbálního minimalismu mi připomněla Reynkův styl, byť jinak se jedná o dva naprosto odlišné básníky.

Jana Melicharová uzavírá sborník více než důstojně. Její příběhy ve verších voní laskavostí až starosvětskou. Je v nich ukryta prostá životní moudrost, která nám kolikrát uniká, zasuta pod nánosy rafinovaných a komplikovaných myšlenkových konstrukcí. Složitě hledáme skrytý smysl všeho možného, a přitom máme skutečnou krásu kolikrát přímo před očima – stačí je pouze otevřít.

Toť autoři – poetové. V souvislosti s tím, že se jedná o publikaci nádhernou i graficky, musím ocenit autorku obálky a ilustrací Kateřinu Vostrou. Dokázala se výtečně vcítit do básnické polohy jednotlivých pisatelů a stvořit rozmanitou mozaiku obrázků, skvěle korespondující s doprovázenými verši.

Přejděme k celkovému zhodnocení.

Plusy: v první řadě záměr sám o sobě (a jeho úspěšná realizace; sladit 6 různorodých osobností jistě není snadné), dále vysoká úroveň většiny básní a velice pěkné grafické provedení.

Mínusy: někteří z autorů by potřebovali na své poetice přece jen ještě zapracovat. Na druhou stranu: žádný učený z nebe nespadl.

Suma sumárum: gratuluju všem šesti poetům. Moc pěkný, hodnotný sborník.

Celkové hodnocení: 90 %

Není adopce jako adopce

Wed, 13 Nov 2019 10:38:00 +0000

Lisa Wingate: Než jsme byly tvoje

Ikar 2018, ISBN 978-80-249-3739-7

překlad Anna Křivánková

Lisa Wingate patří mezi významné a spolehlivé tvůrce bestsellerů. Jako bývalá novinářka má náležitě vytrénovaný instinkt pro chytlavá témata, která umí zpracovat nesmírně čtivým způsobem. Díky tomu jí padá do klína jedno významné ocenění za druhým.

Trhák „Než jsme byly tvoje“ (originál „Before We Were Yours“, 2017) je aktuálně jejím špičkovým majstrštykem. Za svou celosvětovou popularitu vděčí preciznímu zpracování příběhu, inspirovaného skutečnými událostmi.

Georgia Tannová, považovaná za průkopnickou osobnost v oblasti moderních adopcí, vedla v polovině 20. století sirotčinec s honosným názvem Tennessee Children´s Home Society. Jednalo se o krycí fasádu nechutného kšeftování s bílým masem. Za dobu svého působení „přemístila“ tato obchodnice přibližně pět tisíc dětí z rodin chudých do rodin majetných, samozřejmě nikoli zadarmo. Ve strašlivých podmínkách sirotčince zemřelo dalších nejméně pět set dětí a kojenců. To vše se dělo pod patronací politického machra E. H. Crumpa, který na podporu špinavého byznysu neváhal využít i městské strážníky v Memphisu.

Tyto události inspirovaly Lisu Wingate k sepsání románu, v němž líčí trpký osud pěti sourozenců Fossových, unesených za bílého dne. Modus operandi odpovídá reálným praktikám komanda Georgie Tannové, které využilo nepřítomnosti rodičů (otec odvezl matku do porodnice) a během jejich nepřítomnosti „ukradlo“ děti z obytné lodi, která byla domovem Fossových. Sirotčinec se pro ně stal pouhou přestupní stanicí na cestě k „adoptivním“ rodičům.

Dějová konstrukce je postavená na osvědčeném principu střídání dvou časových rovin. Jednou z nich je syrové a dojemné líčení dávných událostí. Tou druhou je žhavá současnost, v níž se privilegovaná dceruška z prestižní senátorské rodiny dozvídá díky náhodnému setkání s jistou seniorkou o temné rodinné historii. A začne ji rozkrývat.

Autorčin vypravěčský um je očividný. Zkušenosti z dob kariéry v žurnalistice nepřicházejí nazmar. Lisa Wingate nepodlehla pokušení splácat z námětu sladkobolně ufňukané sentimentální melodrama. Zápletku rozvíjí skoro až dokumentaristickým stylem. Začátek knihy je pojat jako poněkud rozvláčná introdukce, která mě však neodradila. A byla jsem odměněna strhujícím vyprávěním až k dramatickému vyvrcholení.

Kniha nepřináší žádnou kdovíjak hutnou potravu pro intelektuální prohloubení čtenářovo. Je to vlastně čtivá literární reportáž, upozorňující na neslavně proslulou kauzu, která pořádně zahýbala veřejným míněním.

Pojďme na shrnutí.

Plusy: v první řadě znamenité zpracování atraktivního námětu, stejně jako nepopiratelné vypravěčské dovednosti. Potěšila mě i schopnost neudělat z příběhu schematický nářek nad hnusnými parchanty.

Mínusy: snad jen rozbředlá introdukce. A pak hlavně (ale za to autorka nemůže) vysoká koncentrace stylistických neobratností, překlepů a hrubek v české verzi.

Sečteno, podtrženo: přečtení této knihy nebylo ztraceným časem. Dozvěděla jsem se díky ní o pozoruhodných událostech nedávné minulosti.

Celkové hodnocení: 85 %